Alles Gute po ještědsku

Sběratel nikdy nesmí ustrnout na jednom místě. Musí se naučit riskovat a dosáhnout tak na vysněné cíle. Třeba na vzácný kamínek modré barvy. Ale musí také spolknout drtivou porážku s pěknou i mezinárodní ostudou. No, a kdeže se to stalo? Na kopci s hyperbolidním vysílačem, který majestátně shlíží do údolí na město Liberec a jeho přilehlé okolí. A kdyže se to stalo? Těsně po revoluci!

Příliv německých turistů zaplavoval celé severní Čechy. Asi nemohli vymazat ze své paměti  předválečné vzpomínky na „město pod horou“ – Reichenberg. A kdo za to mohl? Samozřejmě můj učitel Honza, který mi nasadil brouka do čtrnáctileté hlavy.

Ukázal mi šutr z lokality Červené kameny. Takový, jaký jsem tam ani náznakem v životě nespatřil. Byla to brekcie vyplněná kontaktní horninou kvarcitu křemene a hematitu. Po rozříznutí a vyleštění to uvnitř mělo šachovnicový vzor červených a bílých polí. Valil jsem oči nad tím, co se v přírodě nachází! A to kousek za humny. Tedy na Ještědu.

To, že je Ještěd pozůstatek svrchního ordovického mořského dna, ta bych věděl. I to, že jeho vrcholové partie jsou tvořeny sericitním kvarcitem, protkané křemennou žilovinou. Ale, že se dokáže hornina rozlámat na malé obdélníčky, to samé křemen, a následně vyhojit hematitem, aby to dávalo šachovnicový vzor, z toho jsem byl jelen šestnácterák. Okamžitě se u mne dostavil pocit, který dobře znám. Musím ten kámen mít a nejlépe hned! Mozek z euforického stavu přepnul do racionálního režimu a nastala fáze vyjednávání.

Opatrně začínám na Honzovi vyzvídat: „To je moc zajímavé, co mi ukazuješ. A to jsi fakt našel na Červených kamenech? Zvláštní. Prolézám Červené kameny už hezkých pár let, kromě nálezů drobných krystalů křemene na plotnách rozpukaných kvarcitů jsem tam nic jiného neviděl.“ (O vyhojené barytové žíle jsem takticky mlčel.)

„Asi ses blbě díval, hochu,“ odpovídá mi Honza s úsměvem na rtech a přitom mrká významně očima. „Hm, to asi jo. A to jsi našel v tom suťovém poli?,“ ptám se. Rozchechtal se: „Zjisti si to, pravidla znáš. Chceš mít kameny, jako mám já, tak si je najdi. Za celý můj život se mi podařilo najít jen čtyři exempláře této brekcie. Pátá čeká na tebe, jestli na to máš! Trpělivost růže přináší, hochu.“

Dobře věděl, co říká. Červené kameny jsou rozsáhlá oblast Ještědského hřbetu tvořená rozpukanými skalami a přilehlými suťovými poli. Terén je hodně neschůdný, kameny ostré a suťové pole pohyblivé a zrádné. Kde začít? Z Honzy už další indicie nevypadly, a tak mi nezbylo, než se uchýlit k osvědčené taktice. Knihy o Ještědu a turistická mapa. Dříve internet neexistoval a počítače připomínaly spíše přímotopy než zdroje informací.

Liberecká knihovna byla jasnou volbou. Knížek o Ještědu moc není, a ty co jsou, slouží více k pobavení. Jedna z legend je docela vtipná: Jak Ještěd ke svému názvu přišel. Údajně tudy procházel praotec Čech se svou družinou a dost nutkavou představou vylézt na zmiňovaný kopec. Rozhlédl se po krajině a ke svému doprovodu pronesl památnou větu: „Ještě ne, moji drazí přátelé. Ještě dem!“ A tak Ještěd dostál svému názvu. Tato legenda je bezesporu ze spolehlivých zdrojů. Totiž ze sebraných rukopisů obce Liptákov, která se nachází v Jizerských horách. Toť legenda číslo jedna.

Legenda číslo dva je poměrně zajímavější. Odehrává se na Důlních skalách, což je kousek víc na západ od těch Červených. Pojednává o jistém Vlachovi, který kdysi dávno hledal ve skalách skryté poklady. Dokonce v jedné ze skal vyrazil krátkou štolu, o níž se věřilo, že je tím tajným vchodem ke zmiňovaným pokladům. Jak víme z historie, Vlachové alias vykutálení Italové, nedělali nic zbytečně. Dodnes tato záhada není uspokojivě vysvětlena. Určitě po něčem šel.

A jaký je můj osobní pohled na celou věc? Poměrně nedávno dávali v televizi pořad o Karlu IV. Věnovali se hodně výstavbě a výzdobě Svatováclavské kaple a kapli Svatého Kříže na Karlštejně. Díky mému kamarádovi Petrovi Machkovi už všichni víme, že materiál na výzdobu stěn v kaplích pochází z lokality Ciboušov v Krušných horách. Žíla byla dobývána do hloubky cca devíti metrů. Následně rozřezána katrem na místním potoce poblíž dnešní vodárny. Ale proč měl zrovna tehle kámen být v kaplích? Za vším hledejme symboliku. Karel IV. byl velice zbožný muž. A odpovědi leží přímo v Bibli. On byl posedlý touhou vybudovat tady v Čechách nový nebeský Jeruzalém s hlavním Šalamounovým chrámem. Popis Šalamounova chrámu vychází taktéž z biblických textů. Je tam popsáno, jak má vypadat vstupní brána. Kolik má mít podpěrných sloupů. A z čeho se má skládat výzdoba na stěnách chrámu. A hádejte, z čeho se ta výzdoba skládá?! Kromě obkladů z cedrového dřeva i z červeného jaspisu s prolínajícími se krystaly bělavého křemene!

A co máme u nás v kapli? Světlé krystaly ametystu zalité v červeném jaspisu! Karel IV. hrál hodně na náboženskou strunu, ale i na efekt. A to je, myslím jádropudla v kauze našeho milého Vlacha z Důlních kamenů. Domnívám se, že tam našel dostatečně silnou krystalickou žílu křemene zbarvenou rudým hematitem. Tato kombinace barev jej zajímala nejvíce.

Třetí legendu o tamních lidech rozepsala Karolína Světlá ve svých literárních dílech. A o tuto čtvrtou legendu se zasloužil Karel Hubáček se svou nadčasovou věží. Toliko k informacím dosaženým v knihovně.

Mapa nic převratného nenapověděla. Alespoň však posloužila k rozparcelování celé lokality na jednotlivé dílce. Kde ale začít? Rozhodl jsem se, že bude nejlépe se posouvat odspoda nahoru směrem k turistické cestě nad vyhlídkou. První rok akce BREKCIE mi zajišťoval autobusový spoj Liberec – Ralsko. Následoval výstup na Semerinku. Výšlap po silnici a odbočka do lesa. Za lesíkem nástup na suťové pole.

Nelze spočítat, kolikrát mi šlo o kotníky nebo celou nohu! Kvarcitové bloky byly pohozené přes sebe a každou chvíli se pod tíhou kroků zhouply. Prohlížím sebemenší skulinku, obracím podezřelé kameny. Žádný výsledek, zhola nic. Tolik výprav, tolik úsilí, ale první rok byl neúspěšný!

Druhý rok mě napadlo, že to vezmu obráceně, směrem od vyhlídky dolů. Vystoupil jsem tedy z autobusu o zastávku dříve. Cesta je kamenitá, ale zase vede hezkou přírodou. Dovede vás až ke skalnímu defilé s vyhlídkou.

Já vždycky proklouznul okolo skal a odbočil na suťové pole po boku. Poskakujíc po kamenech jako kamzík jsem sloužil k pobavení turistů a návštěvníků skalní vyhlídky. Výsledek? Nic, co by se byť jen zdánlivě přibližovalo k vytouženému kameni. Na samém okraji suťového pole stál vysoký les. Raději půjdu tam, nerad dělám ze sebe šaška. A zase stejný výsledek. Druhý rok nepřinesl nic.

Třetím rokem jsem se začal smiřovat s faktem, že na kýžený šutr nikdy nedosáhnu. Mé výjezdy a nadšení opadly a změnily se v čirou beznaděj. Přece jen mi to párkrát nedalo a z čisté nostalgie jsem lokalitu navštívil. Čtvrtá sezóna se stala zlomovou.

Byl konec dubna a mě napadlo, že si udělám hezký výlet k ještědské věži a tam se rozhodnu kam dál. Po sněhu už není ani památka, ale na cestách ležely zbytky ledu. Hrdinně vyjedu lanovkou nahoru k věži a rozhlížím se po krajině. Do oka mi padlo defilé Červených skal. Mám – nemám? Ale co! Ještě jednou. Bezmyšlenkovitě si to zamířím k úzké vyšlapané cestičce vedoucí kosodřevinou. Je to spojka, která zkracuje oblouk silnice k věži.

Ujdu pár kroků a kameny se ztrácejí pod vrstvou ledu. To už nebyla normální cesta, ale připomínala spíš ledové koryto, ve kterém se tak rád proháněl jistý rodák ze Smržovky. Opatrně našlapuji, krok sun krok a najednou: bim ho! Kopyta vyletěla vzhůru a já po zádech začínám sklouzávat dolů. Okamžitě nabírám rychlost a jako neřízená střela se řítím ledovým korytem! Můj zadek byl rozsekán na maděru od vyčnívajících kamenů z ledové plochy. Změnil se na nejedno krvavé jelito. A to nejhorší mě teprve čekalo…

Kam čert nemůže, nastrčí bábu. V mém případě rovnou dvě. Nevím, co to ty chuděry napadlo! Ale rozhodly se jít tím samým ledovým korytem nahoru k věži. Vyřítím se zpoza zatáčky s nohama pokrčenýma ve vzduchu. Následuje prudký náraz! Smetl jsem je jako bowlingová koule kuželky. Vznikla valná hromada. Propletený shluk těl putoval korytem ještě dvacet metrů, než se definitivně zastavil na povrchu asfaltu silnice. Rozhostilo se ticho. Jedna z ženštin leží opodál a tiše chroptí. Ta druhá se probírá ze šoku klečíc u mě na kolenou. Já stále ležím na zádech a zjišťuji, zda jsem víc mrtvý nebo živý.

A pak to přijde. Bába se otřepala a zalily se jí oči krví. Spustila takovou kadenci slov, jakou jsem v životě nezažil. Vůbec jí nebylo rozumět. Jediná slova, která jsem pochytil, byla Scheise a Schweiderein. Do toho mě začala z ničeho nic mlátit deštníkem po hlavě. Kryju si rukama obličej, jak se dá. Jediná slova, na která se zmůžu, jsou: „Entschuldigung, bitte, Entschuldigung, bitte!“ To jí však rozzuřilo ještě víc. Začala do mě bušit pěstí a útoky deštníkem nabíraly na intenzitě. Smířený s osudem, že asi budu první poválečná obět rozlíceného německého národa, ležím odevzdaně na lopatkách a dokola opakuji naučená slova: „Entschuldigen Sie, bitte, entschuldigen Sie, bitte!“

Nijak se nebráním. Čekám, že budu proboden deštníkem. A pak se mi nad hlavou zjeví anděl. Ta druhá ženština vstala a začala odtrhávat ode mě tu rozzuřenou bábu. Obě klečí na kraji silnice. Slyším, jak ta druhá tu rozzuřenou konejší. Nerozumím jí sice ani slovíčko, ale slyším to v jejím hlase.

Jiskřička naděje zažehla plamen mého života. Mobilizuji zbytek svých sil a plazím se přes silnici na druhou stranu škarpy. Pode mnou je příkrý sráz plný kamení, ostrých skal a zbytků rozpadajících se stromů. Ani na vteřinu neváhám.

Opouštím scénu tím nejhrdinnějším českým způsobem, jakého jsem schopen. Plazením vpřed! Raději smrt ve skalách než být zapíchnut deštníkem a s takovou hanbou. To bych stejně nepřežil.

Ani nevím jak, ale skutálel jsem se z toho srázu až dolů. Snažím se postavit na nohy, celé tělo mě bolí. Přede mnou je rozsáhlé kamenné moře. Hlava se mi motá, mám pocit, že se mi to jen zdá.

Snad mi pomohly roky zkušeností nabyté chůzí v kamenném moři a nebo zasáhla vyšší moc. Nevím. Ale zvládl jsem to.

Prodral jsem se pasekou vysázených smrků a zamířil směrem k Červeným kamenům. Tam je důvěrně známá cesta, která mě dovede na autobus a domů. Na nic nemyslím, mám v hlavě jediný cíl.

Půda okolo nasázených smrčků je rozrytá. Kameny vytažené na povrch vykazují podobnou texturu jako ta zatracená brekcie! Je mi to zhola jedno. Dobitej, spráskanej, ale živej dorážím konečně domů. Notně potlučen, zadek samý šrám a narušené sebevědomí. Toť výsledek akce JEŠTĚDSKÁ BREKCIE.

Trvalo dobré tři týdny, než jsem byl schopen fungovat jako normální člověk. Větší ostudu už asi do smrti nezažiju. Ale najde se na tomto příběhu i něco pozitivního. Fakt, že prohra je přirozená součást života. Člověk si totiž zvykl lámat věci přes koleno a zažívat úspěch za každou cenu. Přiznat si porážku mi trvalo dlouhé tři roky a ve čtvrtém jsem kvůli tomu cedil dokonce i vlastní krev.

Dobře vím, že na ten zatracený kámen nikdy nedosáhnu, a proto už jej ani nehledám. Chce-li jej někdo z vás najít, je váš. Máte dostatek indicií, kde začít, a jak ta zatracená brekcie s pořadovým číslem pět vypadá. Lovu zdar!

Liberečák, 20/02/2022

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *