Soumrak bohů

Podzim mi utekl jako ve snu. Už v listopadu napadl sníh a za nedlouho kromě sněhu padlo i vedení KSČ. Jo, když se kácejí trůny, tak občas přiletí i nějaká ta rána pendrekem. Ale to se dělo ve vzdálené Praze. Pro nás tyto události byly zprostředkované pouze z televize a to jen útržkovitě.

Já byl ještě pevně zasazen do školních lavic, končil jsem devátou třídu základky a připravoval se na přesun na učňák do Nymburka. Ale to mělo nastat až po prázdninách. Na škole nám přerušili výuku dějepisu, na místo toho říďa četl z knihy o našich letcích bojujících za druhé světové války v Anglii. Zkrátka namísto oslavy komančů a jejich úspěchů na poli ekonomiky, pohoda, klid, spánek a hlavně žádné zkoušení.

Učitelka ruštiny a občanské nauky záhadně onemocněla. Asi nerozdýchala tu změnu ve vedení naší vlasti. Tenkrát jsme z toho s klukama měli velikou srandu, ale dnes si jí docela vážím, že až do konce bojovala na svém levém břehu pravdy. Není nad to držet se svých názorů a přesvědčení.

Do vlasti se nám začali vracet novodobí hrdinové ze západu, kteří z různých důvodů utekli před režimem do zahraničí. Teď se vraceli a naše společnost je uctívala jako bohy. I v našem příbuzenstvu se vyskytli dva podobní jedinci. Strýc z Teplic tak dlouho ryl do komančů, až musel utíkat za hranice jako zajíc. Nakonec skončil až v daleké Austrálii. No, a ten druhý, to byl tátův brácha, co přes Jugoslávii pláchnul do USA i s celou rodinou. No jo, ale bohužel pro naši rodinku to znamenalo nemalé potíže.Táta musel opustit práci a služební byt. Ségru, která se učila na samé jedničky, odmítli vzít na gymnázium. Naštěstí se náš děda znal s některými pohlaváry z radnice a ti její přijetí na gympl nakonec zařídili.

Dneska už mám na ty naše ptáčky svůj vlastní názor. Jeden nutně potřeboval vyvenčit svoje vlastní ego a ten druhý se nedá jinak pojmenovat než ekonomický migrant. Zkrátka sám sobě pomohl, a nám to tady pos..l. Proto se dívám na podobné hrdiny s určitým druhem despektu.

Obzvláště jeden hrdina nás dlouhodobě po revoluci oblažoval svými moudry. Z jeho keců jsem vyrozuměl, že na naší velké planetě šplouchá hodně vody a taky, že mu šplouchá na maják. Osobně si vážím těch lidí, kteří tady zůstali a vychovali v tom marastu svoje děti. To jsou ti praví hrdinové všedního dne!

Ale konec politikaření a alou zpátky do školní lavice. Učitelé byli zmatení a nedrželi se tak striktně vyučovacích osnov. Spíše se debatovalo a na nějaké zkoušení dočista zapomněli. Nám žákům to vyhovovalo. Povalovali jsme se v lavicích, někteří, včetně mě, pospávali. Ruština a občanská výuka nakonec odpadla. Učitelka se již nevrátila.

Sníh se sypal za oknem a já se nemohl dočkat jara. Moje starosti se ubíraly úplně jiným směrem. Měl jsem nevyřízené účty s modrým okem! Nedokážu pochopit, že jsem tak selhal. Tolik úsilí, tolik příprav pro jedno malé červené nic. Navíc to nic, když oschlo, tak vůbec nezářilo, ale zhaslo. Nakonec skončilo naložené v lihu. Tam si ve zkumavce plave jako odkaz odcházejících časů a garnitur.

Nové doba přeje modré. A i já si přeju modrou, ale z úplně jiných důvodů. No jo, bažinová policie, pohraničáci a bůhvíkdo ještě byli zásadně proti. Tenkrát tu noc to byl opravdový risk a já do něj padl rovnýma nohama. Kdyby mě chytili a ještě v tak pohnuté době, brrr, kdoví jak by to se mnou dopadlo. Možná bych kromě zápisu do občanky slízl i jednu výchovnou. To je ovšem moje teorie, naštěstí se nic tak dramatického nestalo.

Ale osud se musí pokoušet znovu a znovu. Nerad prohrávám. A tohle fiasko mě ve spaní strašilo skoro každou noc.

Konečně se paní zima přehoupla do své druhé poloviny. Namísto, aby ten zatracený sníh odtával, tak ho ještě přibývalo. Alespoň nastal čas dát si do pořádku svůj kološrot. Pohrál jsem si s vycenrováním předního kola, promazal řetěz a hlavně upevnil pomocí stavovaček brzdné lanko tak, aby za žádných okolností za jízdy nevypadlo. Silnice byla samé hrboly a ty otřesy mu nedělaly dobře.

Kabát s batohem se podařilo vyprat. Z flanelové košile se stalo kus hadru. Povlak na spací pytel a sítko splnily dobře svou funkci, ale zato škrabka zklamala. Naštěstí měl děda na půdě na výběr dost zajímavých krámů. Padl mi do oka kovový hák s dřevěnou rukojetí. Bůhví, k čemu to sloužilo. Velikost a pevnost materiálu byla dobrá. Tak ještě něco na ruce, aby ta bříška prstů nebyla tak zrasovaná. Rukavice jsou k ničenu, protože se hned promočí a hlavně v nich není cit. Táta dělal elektrikáře v nové práci v Uranu a používal k označení kabelů docela zajímavou izolačku. Byla vyrobena z plastu a fakt dobře lepila. Zkusil jsem si s ní omotat konečky prstů na zkoušku. Cit pro uchopení rukojeti byl a na prstech držela i pod vodu. Tedy jedna izolačka nepozorovaně skončila zabavena a nacházela se u mě v kletru. Není nad to poučit se z vlastních chyb.

Měsíc jsem měl už vybraný, volba padla na květen. Teď aby se začalo venku ještě víc oteplovat a ten zatracený sníh odtáhl někam do pekel. V dubnu už v Liberci nebylo po sněhu ani památky, ale nahoře v horách ho leželo furt mraky. Teprve zkraje května jsem se dostal ke své oblíbené kratochvíli – hledání záhněd v potoce. Voda měla příjemné čtyři stupně Celsia, nohy byly jako obvykle fialové a tvrdé jako prkna. Jen ať si zvykají. Čeká je větší zkouška.

Jarní tání mi přineslo nemalou radost v podobě krásných krystalů, ale moje mysl byla soustředěna na daleko větší výzvu. Ta ležela o pár hřebenů dál a rozhodně mi při tom nemělo svítit sluníčko. Modré oko se zdálo nepolapitelné jako blankytná modř oblohy nad mojí hlavou. Počkej za tři týdny, to už se půjde natvrdo!

Ze školy se stala prvotřídní flákárna. Nikdo proto nic nenamítal, když jsem se hodil marod. Nasimulování chřipky byla moje parádní disciplína a doktorka jako obvykle na to skočila. Navíc venku bylo jaro v plném rozpuku a moc dobře nechápala, kdo by chtěl dobrovolně zůstat doma v posteli. Ale já měl v hlavě jiné plány. Moje soukromá válka mohla začít.

Vercajk a oblečení poslušně čekaly nacpané v batohu, kološrot opřený v chodbě vyzýval k šlápnutí do pedálů. Den předem jsem si přece jen rochnil v postýlce, aby si tělo řádně odpočinulo. Noc byla divoká, pořád dokola se mi zdálo o nočním setkání s obrovskými jeleny a o hraní s pohraničákama na schovávanou. Pak ten extrémní prožitek přímo na lokalitě! Nakonec pád z kološrotu a rozbití huby. Neúspěch bolí. To ne, to se nesmí opakovat.

Ráno se probudím celý zpocený, ještě fakt dostanu nějakou horečku! Svaly napnuté jako struna, stejně tak nervy. Jak oběd do mě lehce vklouznul, stejně tak z druhé strany rychle vyšel ven. Raději si přibalím toaleťák, co kdyby… Ještě spíchnout svačinu, asi turisťák a rohlíky – klasika.

Konečně se začíná smrákat. Obloha je polojasná, ale západ slunce je nezvakle krvavý. Ta rudá zář mi signalizovala, ale já to vůbec nevnímal. Vyvedl jsem kološrot z branky a zhluboka se nadechl. Jdeme na to. Je čas šlápnout do pedálů. Hory jsou již připravené a já taky. Zadarmo ale hory modrá oka nerozdávají. Ten člověk, který po nich touží, si je musí vybojovat sám. Ti, co stráží posvátný klid hor, čekají na mé zaváhání. Rašelina je po vydatné zimě nasáknutá jako houba. A drzá cestička podél říčky se mi už chechtá.

Rudá záře z oblohy ustoupila temně fialovému baldachýnu začínající noci. Opouštím civilizaci a mířím do temných jizerských smrčin. Nová hra o modré oko může začít.

Noc už pokročila, když dojíždím do cíle první etapy mé poutě za okem. Posledních pár mětrů asfaltu a hned nájezd na šotolinovou cestu. Nespěchám. Jsem opatrný. V té tmě nejsou kameny v cestě vůbec vidět, a já nechci píchnout. Po pár stech metrech září bílá cedule. Jsem u cíle. Slejzám z kola a schovávám ho za formaci stromů u cesty. Všude je ticho a klid. Obléknout kabát a kalhoty jsou mé automatismy. Stojím na cestě a přede mnou se její povrch ztrácí v černočerné tmě. Obloha je zatažená a jen občas problikne bledé světlo hvězd. Soustředím se na každý svůj krok, to abych si nezvrkl kotník. Tma se dá krájet. Sotva si vidím na nohy. Po pár minutách chůze zaslechnu ševelení tmavé říčky pramenící z přilehlých rašelinišť. Teď se naše cesty na chvíli spojí, ale o pár desítek metrů bude padat prudce dolů a burácet po kamenech v kaňonu. Má cesta také směřuje dolů, ale odbočuje rovnou k chatě. Kamenů v cestě přibývá. V téhle hře není čas důležitý, hlavní je se nezranit.

Konečně zahlédnu nažloutlé světlo ze střechy turistické chaty. Zbývá pár desítek metrů. Na poslední chvíli zarazím. Něco není v pořádku. K parkovišti přijíždí právě to auto, s kterým jsem si posledně tak hrál na schovávanou. Vystupují z něj dva chlapi. Rozhlédnou se a pak zamíří rovnou dovnitř chaty. V chatě se svítí a ti dva si přisedají k dalším lidem. Co teď? Srdce mi buší o sto šest, ale projít okolo nich musím. Jdu nejtišeji jak umím a pohledem kontroluji pohyb uvnitř chaty. Mám výhodu tmy. Světlo ze střechy pokrývá i část cesty, po které musím jít. Přikrčím se jak jento jde. Snažím se splynout s pozadím černých stromů. Konečně je to za mnou a v chatě je klid. Radši popoběhnu, ať mám před nimi náskok.

Začínám stoupat do kopce. Asfalt se bělá pod nohama, teď se jde pěkně. Paseky ustupují lesním remízkům. Za chvíli budu na místě, kde jsem se posledně střetl s obrovskými jeleny. Ale tuhle noc tu po nich není ani památka. Jen občas zaslechnu ze tmy vzdálené zakašlání.

A hele! Bílý kužel na obloze mi signalizuje, že nastal čas schovat se za nejbližší strom. Ulehnu do trávy a čekám. Motor šplhající do kopce vydává chaarakteristický zvuk. Míjí mě bez povšimnutí. Světla zamíří někam dolů, než se definitivně rozpustí ve tmě. Tím směrem jdu také. Tam začíná oblast rašelinišť.

Přecházím první mostek, pod kterým se vine tajemná říčka. Její hnědavé vody ukrývají nejeden poklad. Ale modré oči se koncentrují až o kus dál. To vím. Nejprve je třeba odbočit na dřevěný chodník vedoucí do srdce rašelinišť. Chodník ze smrkových fošen proráží pásy kosodřeviny. Náhle kosodřevina ustupuje obrovské podmáčené ploše. Pokrývá ji černá jezírka, trsy trav a všude přítomný mech rašeliník. Dojdu až na vyhlídku a začnu vybalovat věci z batohu. Sundat boty, kalhoty. Na místo toho navléct dvoje zimní ponožky a pantofle. Koukám na hodinky značky Prim. Jejich bílé ručičky ukazují, že je krátce po půlnoci. Moc brzo na modré oko, moc pozdě se vrátit. Vytáhnu černou izolačku z kapsy a začnu si s ní obmotávat konečky prstů. Pravačku mám hned. Horší bude ta levá. Trpělivost růže přináší a já mám přece čas. Hotovo. Konečně všech deset prstů pokrývá izolačka tak, jak jsem to chtěl. Nahodit kabát, narazit klobouček na hlavu. Nacpat kalhoty a boty do báglu. Vyndat pytel s kovovým hákem a může se jít na to.

Za pár chvil stojím na mostku a pode mnou mizí říčka do černočerné tmy. Jen pár schůdků odděluje silnici od drzé cestičky. Ta na mě po očku mrká a hned spustí:

„Už jsi tu zas? To ti to posledně nestačilo? Co si o sobě myslíš!“

„Jen jedno modré okoo bych si přál!“

„Takových tu bylo a u jednoho modrého oka to neskončilo. Jste všichni stejní, jen brát a ničit. A navíc nulám, jako jsi ty, oka nedávám!“

„Ale já je chci, moc po něm toužím, slibuji, že ho nikdy neprodám!“

„Už staletí poslouchám podobné kecy a stálé sliby. Všichni jste stejní. Jeden jak druhý. Nebavíš mě, tak si jdi, jestli na to máš! Stejně nic nenajdeš!“

„To se uvidí.“

Rázným krokem vstupuji na povrch drzé cestičky. O co jí jde? Znejistit mě? Abych si to rozmyslel? Mé odhodlání je ale větší!

Míjím potemnělé stavení a zamířím rovnou k říčce. Zde se od středověku dobývala modrá oka ve velkém. Ta doba je nenávratně tatam. Chladná voda mě rychle vrátí do reality. Už je to zase tady. Chůze terénem po rašeliništi pod klenbou noční oblohy. To všechno strážcům pod nosem. Adrenalin v mém těle pracuje na plný výkon. Pečlivě vážím každičký krok, nechci skončit na hubě jako posledně. Už se blížím k trsu kosodřeviny, pod kterou nalézám svůj úkryt.

Zhluboka oddychuji. Hodinky ukazují něco po jedné. Zklidňuji se a žvýkám svačinu. Musím čekat na příjezd strážců. Dnes v noci si dávají na čas. Asi oslavují nabytou svobodu, či co. Konečně po druhé hodině ranní přijíždí auto. Z něj vystupují dvě lidské bytosti a jdou rovnou dovnitř. Ve světle oken vidím jejich míhající se postavy. Za pár chvil toto divadlo končí a dům je zas černý. Pro jistotu ještě chvilku počkám. O tomhle jsem snil celou zimu. Mám to ve svých rukách.

Splazím se po břiše dolů k říčce a pohledem prozkoumávám břeh. Po prvním odběru vrstvy nezbylo ani památky. Jediný orientační bod je placatý kámen nad hladinou říčky. Aha, tady dole to muselo být. Tak to zkusím na druhou stranu. Snad to bude mít úspěch. Pracuji nehlučně a rychle. Izolačka na prstech a hák jsou perfektní. Za pár chvilek je hotovo. Teď ještě pečlivě zamaskovat dírku po odebrání vrstvy. Nabírám písek z říčky a zahlazuji po sobě všechny stopy.

Uchopím pytel a šplhám do úkrytu kosodřeviny. Pozoruji celé údolí, ale nevidím žádný pohyb. Je ticho. Celý svět mlčí. Nahodím pytel přes rameno a vydávám se na zpáteční cestu. Slyším jen sám sebe, jak mohutně oddechuji pod nákladem těžkého pytle. Překročím potůček a hned se začnu bořit do rašeliny. Jen klid. Musím zastavit a vyndat pantofel z blátivého sevření. Nakonec pantofle raději sundávám a přejdu to jen tak. Pod velkým smrkem nemůžu dál, musím odpočívat. Zklidni se, říčka už je blízko! Poslouchám do tmy – nic. Nikde ani náznak života. Znovu vstupuji do chladných vod a omývám si obličej. Mám před sebou návrat na drzou cestičku. Pak už bude klid.

Stříbný povrch cestičky se vine skrze trávu jako had. Pytel je těžký. Supím s nákladem jako lokomotiva. Na schůdcích k silnici znovu odpočívám. Naposledy se otočím. A znova ve své hlavě uslyším ten hlas: „Zmiz! Dostal jsi, co jsi chtěl! Už se nevracej!“

Posbírám poslední síly a dovalím ten pytel do zakoutí říčky u prvního mostu. Na trávu rozprostřu flanelovou košili a přes sítko začínám po hrstích odplavovat jíl z pytle. Drahocenný koncentrát padá do košile. Jde to pomalu, je toho hodně. V té tmě se dají vytřídit pohmatem akorát velké a hrubé kameny.

Už skoro balím, když mi najednou přistála na nose veliká kapka! No, to mi ještě scházelo, pomyslím si! Druhá, třetí. Další a další. Začíná pršet, třeba to znamená štěstí. Kabát a klobouček na hlavě něco vydrží. Stejně mě už čeká jenom cesta domů. Tak co, nejsem z cukru.

Zvedl se vítr a začíná pofukovat. Dobře vím, co to tady v horách znamená. Po pár kilometrech mám kalhoty a boty promáčené. Vítr seká provazy vody proti obličeji. A pak to přijde. Temnou oblohu rozčísne blesk. Ohlušující rána odstartovala jarní bouři. To už se valí po silnici potoky vody. Clona větru a deště znemožňuje jakýkoliv pohyb vpřed. Prásk, prásk. Obloha se rozsvěcí a zhasíná v bláznivém rytmu. Jakoby si nahoře někdo hrál s vypínačem. Co teď? Schovat se pod stromy do lesa? Nebo jít dál po silnici? Zalézám na chvilku pod hustý smrček, snad se to přežene.

Bouře se stáčí víc do hor směrem k Polsku. To je dobré znamení. Ustává vítr. Opouštím svůj provizorní úkryt. Nemůžu se zastavit, jinak prochladnu natotata. Kabát sice hodně podržel, ale vniknutí vody nezabránil. Boty mám úplně mokré. Pršet nepřestává.

S vypětím všech sil dorážím k chatě. Krčím se pod dřevěným přístřeškem a rozmýšlím co dál. Zůstat? Jít ke kolu a pokusit se to sjet? Nebo sejít po silnici do vzdálené vesnice na vlak?

Zuby mi cvakají v zběsilém rytmu. Zůstat nemůžu. Kolo v tomhle nečase je také sebevražda. Pozoruji odcházející bouři, kterak si vybíjí zlost nad Polskem. Vím, že mám jen jednu možnost. Tu poslední. Točité serpentiny svádějí silnici z prudkého úbočí hor dolů do údolí. Poslední úsek před vesnicí se jde přes bukový les. Husté koruny stromů a déšť mi ztěžují jakoukoliv prostorovou orientaci. Nevidím vlastní nohy, natož silnici. Baterku samozřejmě nemám. Utrhnu ze stromu dlouhou větev, delší než dva metry. Olamuji z ní větvičky a obírám listí. Použiji ji jako provizorní slepeckou hůl. Šoupám konec větve po asfaltu. Postupuji s ní pomalu, ale přece jen mě bezpečně převede přes lesnatý úsek.

Ve vesnici si dopřávám luxusu veřejného osvětlení. Dorazím na nádraží před pátou hodinou ranní. Studuji jízdní řády do Liberce. První vlak jede před šestou. Mám spoustu času. Stále drobně prší. Usedám na lavičku a choulím se do kabátu. Zavřu na chvíli oči. Z polospánku mě probudí přibližující se kroky. První lidé jdou do na vlak do práce. Cítím, jak přitahuji jejich zkoumavé pohledy. Schoulená postava v černém kabátě s ruksakem na zádech takhle brzo ráno je vždycky podezřelá. Kovový zvuk přijíždějící soupravy ostře prořízne nevlídný začátek dne. Čekám, až všichni nastoupí do vlaku. Teprve potom se odhodlám i já. Paní průvodčí obsluhuje lidi, až její pohled spočine na mé postavě. Vidí mokrého, špinavého mladíka v černém dlouhém kabátě s velkým batohem. Naše oči se střetnuly. Uzřím v nich strach. Ale ona v mých také. Jde ke mně. „Dobré ráno, Omlouvám se za to jak vypadám, ale chytla mě bouře v horách,“ vysvětluji. Uklidnilo ji, že mluvím česky, a ptá se, zda mám peníze. „Peníze mám a nutně se potřebuji dostat do Liberce.“ Prodala mi lístek! Ta úleva. Teprve teď si můžu říct, že to nejhorší mám za sebou.

Raději postojím celou cestu v zadní části vozu s batohem u nohou. Rozhodnu se vystoupit jednu zastávku před Libercem. S tím svým vzezřením chodit po centru fakt nejde. Raději počkám na městský autobus a zbytek dojdu pěšky. Za světla konečně dorážím domů. V dílně sundávám batoh s kabátem nasáklým špínou a vodou. Nezůstala na mně nit suchá. Všechny části oblečení jsou špinavé a mokré. Hurá rychle do vany a spát!

K večeru se probudím a mám pořádnou zimnici. Druhý den jdu znova k doktorce a tentokrát nemusím nic simulovat. Teplota třicet devět stupňů Celsia v mém těla hovoří jasně. Verdikt zní: dalších deset dní na lůžku. Rád souhlasím.

Po týdnu mi to ale nedá a začnu prohlížet obsah pytle. Natočím si kýbl teplou vodou a opatrně přesývám písek. Hodně černých kamínků, několik červených. A pak se mi na chvilinku málem zastaví srdce. Uprostřed černých leží temně modré sedm milimetrů velké modré oko! Právě opusilo svůj úkryt v pytli a teď se rozhlíží na svět. Třes rukou, výkřiky radosti, ten pocit se nedá popsat. Dokázal jsem to! Všechno to sebeobětování se zhmotnilo pro tento okamžik. Opatrně dávám drahocený kamínek pinzetou do zkumavky. V lihu a za světla teprve vynikla jeho barva. Navždy mi bude připomínat temnou modř noční oblohy v horách. A konec konců i příběh, který jsem vám vyprávěl.

Liberečák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *