Jak jsem se zamiloval do modrých očí

Člověk touží nejvíce po tom, co nemá. A když to získá, tak si s tím zpravidla neví rady. A tak i mě přemohla touha vlastnit něco krásného a vznešeného jako je modré oko z Jizerských hor.

Byl jsem mladý začínající amatérský mineralog dychtící po nových vzorcích a dobrodružstvích. Jizerky nabízejí spoustu hezkých krystalů záhněd, ale jen jedna lokalita převyšuje svou pestrostí minerálů a vzácných kamenů všechny ostatní. Nachází se uprostřed Jizerských hor poblíž česko-polských hranic. A je opředena velkým tajemstvím.

Již v dávných dobách si tamní lidé povšimli, že v hnědavých vodách mělké říčky se kromě slídy třpytí i krásné modré oči. Ty mohly směle svou kvalitou soupeřit i s dovezenými kameny z Ceylonu nebo ze Srí Lanky. Pak následovali další prospektoři, ale hlavně nesmím zapomenout na ty vykutálené Italy, co se rozlezli po naší vlasti jako kobylky. Samozřejmě si všechno cenné odvezli domů zpátky do Benátek. Po jejich nájezdu už toho moc nezbylo, ale i to dokázalo do krve rozhádat dvě panství. Pak dlouhá staletí přinesla klid a zapomnění. Temné hvozdy jizerských smrčin si vzaly zpátky to, co jim patří.

Neproniknutelné lesy však přilákaly nové lidi a ve sklářském průmyslu nové příležitosti. Tak vznikla při malé říčce lidská osada. Práce na pilách pro sklárny nebyla bůhvíjak placená. Pole v této nadmořské výšce bylo téměř neúrodné, a tak hlad byl všudy přítomný. Už je to jedno, kdo první znovu pohlédl do modrých očí, co se tak třpytily v náplavách při ústí malého potoka vtékajícího do hnědavých vod mělké říčky. Snad si bláhový myslel, že zbohatne, snad byl očarován jejich krásou. Každopádně začalo všechno nanovo.

Divoká těžba, nekontrolovatelná devastace přiměla mladý stát zasáhnout a zredukovat počínání novodobých prospektorů. Způsobený rozruch přinutil naše větší sousedy si rozpomenout, že zmiňované ložisko leželo kdysi dávno na jejich panství. A tak si jej začali i nárokovat. To mělo za následek handrkování dvou států o sporná území, což prakticky dodnes není uspokojivě dořešeno. Byla stanovena státní hranice v korytu větší řeky v samém srdci Jizerských hor. A tak se ložisko definitivně ocitlo na našem území. Myslím, že naši sousedé pociťovali velikou křivdu, a proto po válce střežili svou novou hranici po zuby ozbrojeni samopaly. My jsme kontrolu státní hranice obstarávali policejními hlídkami. Jinak byl poměrně klid. Sám jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži.

Hodně dávno, ještě před revolucí, náš hlavní instruktor Honza, co měl na starost sdružení mladých ochránců přírody, uspořádal hromadný výlet děcek na již zmíněnou lokalitu a její okolí. Dorazili jsme k hnědavým vodám tamní říčky a on začal vyprávět pohnutou historii tohoto místa. Své vyprávění přibarvil tvrzením, že kdysi dávno byli nenechavci, kteří toužili po modrých očích, zkráceni o své končetiny. Ale dnes už žádné podobné exekuce nehrozí. Leda tak pokuta! Pak nám ukázal tři místa, kde se dodnes modrá oka nacházejí. Byl jsem jako u vytržení a chtěl se dozvědět víc. Zaplavil jsem Honzu svými otázkami, až povolil a ukázal na vrstvu, v které se oka nejvíce koncentrují. Ta vrstva se od ostatních liší svou barvou a složením. Je poměrně úzká, asi třicet centimetrů. Tvoří ji valounky bílého křemene, aplitická žula a úlomky zelených diabásů. A jak si voda razí cestu, tak odebírá zmiňovaný materiál a rozplavuje jej do štěrkopískových náplavů. To má za následek plošné promísení daného materiálu s dalšími, poměrně mladšími vrstvami. Jejich stáří je datováno do třetihor a tento materiál se nachází i jinde v horách na hranici se sousedním státem. Jediný rozdíl je, že zdejší minerály ohřála a vypálila sopečná porucha tyčící se na protější straně údolí. Něco se spláchlo z okolních kopců, něco později přitáhl i ledovec od sousedů.

Přes dvacet miliónů let utvářely geologické procesy ráz okolní krajiny. Dnes se už patrně nedá vypátrat zdroj zelenohnědých diabásů a valounků mléčně bílého křemene. Dlouze jsem o tom tehdy přemýšlel a vstřebával informace, které mi můj oddílový vedoucí řekl. Ostatní děti zatím křepčily u vody a prosívaly jemný písek ze dna říčky jen tak v dlaních. Jedna dívčina vzrušením vykřikla. Skutečně se jí v ruce zalesklo malé modré oko! Honza se usmál a pochválil ji před všema děckama. Sáhl si do kapsy, vytáhl cigarety a sundal z nich celofánový obal. Modré oko vložil do průhledného obalu, opatrně zabalil a s pocitem vrcholné blaženosti zastrčil zpátky do kapsy. Pak pronesl strohou větu: „Zabavuje se pro muzeum.“

Nastal čas loučení s říčkou a jejími tajemnými vodami. Bylo však třeba ještě navštívit její větší sestru o kus dále za kopcem. Naše kroky směřovaly po proudu dolů ke státním hranicím. Šli jsme kousek po asfaltce, až Honza zavelel odbočit lesním průsekem do samého srdce rašelinišť, černých tůni a hradeb kosodřevin. Poprvé jsem byl na opravdovém rašeliništi a mohl obdivovat krásu panenské přírody. Panenská příroda mě odměnila mokrými pohorkami, neboť pravidlo číslo jedna pro chůzi po rašelině zní: „Nikdy se nezastavuj!“ Myslím, že tenkrát na tom byli všichni stejně. Než jsme zdolali pásy kosodřeviny, byly naše boty úplně promočené. Proplést se tudy bylo těžké, ale odměna stála za to. Když se kosodřevina rozestoupila, tak se před námi otevřelo mělké údolí porostlé travou a zelenými keři sibiřského jalovce vymodelovaného do tvaru koule. Uprostřed se vinula řeka oddělující dva státy od sebe. Ta řeka tu teče tisíce a tisíce let, tiše a nezastavitelně plynou její vody. Písčité náplavy se staly domovem nejednoho chráněného živočicha. Jen lidský narušitel sem jaksi nepatří.

Putovali jsme po levém břehu proti proudu řeky. Její tok silně meandroval. Na obou stranách panoval posvátný klid. Ale to jsme se hluboce mýlili. Lidští narušitelé číhali na pravém břehu řeky a v rukou drželi nabité samopaly. Mířili na nás a divoce křičeli. Byli jsme ještě dětmi a neuvědomovali si nebezpečí z nabitých zbraní. Bezelstně jsme na ně mávali a povykovali, majíce to za docela velikou legraci. Jen chudák Honza byl celej zelenej, víc než je u ochranářů obvyklé. Tohle divadlo trvalo asi hodinu, než se tok řeky vrátil na tak zvaná sporná území. Tam už zavládl zase klid a mír. Zastavili jsme u ústí malého potůčku a děti vytáhly svačiny ze svých batohů. Někteří z nás se začali cachtat a dovádět ve vodě. Honza přišel ke mně a řekl: „Zde na tomto místě se dají najít také zajímavé kameny podobné těm za kopcem.“ Zkusil jsem hrábnout do písku a v dlani mi uvízla černá kovová zrnka těžkého minerálu. Lehce se pousmál a hned zavelel: „Bando, jdeme dál!“

Postupem času se terén čím dál víc zhoršoval. Všude bylo mokro a byla vidět voda. Pohyb po rašeliništi se stal opravdu nebezpečným. Nezbylo, než ustoupit do pásu kosodřevin. Projít se po filcu, vyhnout se černým tůním rašeliništních jezírek a vrátit se pak na pevnou půdu. Prodrali jsme se skrz smrkový les zpátky na tu asfaltku. No, a dál už stačilo překročit jen pár hřebenů a dostat se tak bezpečně zpět do civilizace. A hurá na vlak!

Doma plný dojmů z tohoto výletu jsem začal osnovat plán k získání alespoň jednoho modrého oka do své sbírky. Bylo mi jasné, že oficiální cestou to nepůjde. Alespoň jsem se však pokusil vymoci od náčelníka správy CHKO výjimku, ale nezdařilo se. Napadaly mě různé bláznivé varianty, jak nebýt spatřen a přitom odebrat trochu z té vrstvy. Touha po modrém oku mě spalovala víc a víc. Až mě svedla na scestí. Nastal čas nočních výprav. Stal jsem se temným stínem hor. Je to už víc než pět a dvacet let, a tak mi to snad už všichni prominou.

Liberečák, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *