Náš společný výlet do Krupky

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

Je sobota, osm hodin ráno. Ospalé město Krupka prořízne zvuk kolony aut s libereckými poznávacími značkami. V nich sedí natěšení členové jabloneckého Minerálklubu a jedou na domluvenou schůzku s místním znalcem krupského rudného revíru Ríšou. Auta zaparkují na malém náměstí, které se nachází příznačně pod štolou Starý Martin.

Ríša se svým doprovodem je už na místě a netrpělivě vyhlíží. Řidiči se protahují a jsou rádi, že dobře dojeli. Jsme tu všichni a na čas! Ríša jde k nám a všem nám podává ruku na přivítanou. Krátké, ale o to srdečnější přivítání. Dnes je už vzácné, aby někdo nezištně obětoval svůj osobní sobotní čas pro partu mužů a žen odněkud z Jablonecka. Ale máme jeden společný cíl.  A to hledání zdejších rud a minerálů! Míla, naše tajemnice, se ujímá iniciativy. Začíná odříkávat rozvrh na sobotu. Dopoledne – návštěva lokality Vrchoslav. Ta se proslavila velkými nálezy drúz fluoritů. Okolo jedné hodiny odpoledne – přesun ke štole č. 3 a její prohlídka. Pozdní odpoledne – odjezd na Komáří vížku, kde máme dojednané ubytování. Ve 20:00 – slavnostní večeře. Tak zní resumé.

Znovu nasedáme všichni do svých vozů a jde se na to! V čele průvodu jede Ríša ve své vínové oktávce. Stoupáme prudkým kopcem, silnice se klikatí jako had. V jedné ze serpentin Ríša odbočí na kamenitou cestu. Naše auta jej následují. Zastavujeme. Řidiči zkoumavě obhlížejí nerovný terén cesty. Bude to prověrka řidičských dovedností a konec konců i jejich mazlíků. „Nasedat, ten kopeček vyjedem, a pak už to bude dobré,“ zavelel Ríša.

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

Zpevněná lesní cesta nás bezpečně dovedla až k první plánované lokalitě Vrchoslav. Je něco po deváté ráno a začíná se dělat hnusné vedro. Hmyzáci mají pohotovost. Rozehřáté kapoty aut a jejich zpocený náklad je pro ně afrodiziakem, kterého si nemůžou nevšimnout. Jen co vylezeme z aut, máme nad hlavou harém much. Nezbytné převlékání do starých hadrů a pevných bot. Lesní terén je příkrý a lokalita se nachází asi sto metrů pod cestou. Opatrně sestupujeme lesem do míst, kde se propadla část štoly bohatá na ložisko fluoritů. Někteří členové klubu mají už svá léta, a tak je hlavní cíl se nezranit. Sestup do jícnu propadlé štoly je přece jen pro některé z nás poněkud riskantní. Dvě naše členky se na to necítí a tak zůstávají nahoře. I tam je dostatek zajímavého materiálu. Ríša je zdatný průvodce a hned si věděl rady. Pohotově odřízl část popruhu ohraničující propad štoly a přivázal jej ke stromu. Tak můžou i méně pohybliví jedinci slézt v pohodě dolů.

Veselý hlahol, rytmické klepání kladiv a vzrušené výkřiky z prvních nálezů krychlí fluoritu na podložce! Každý si něco najde, je toho tady dost. Ale to nestačí, přijeli jsme si pro pořádné dutiny vystlané krystaly! Na jedné ze stěn sledujeme puklinu se žílou fluoritu. Za pomocí majzlíků a trhaček se nám ji podaří otevřít. Zadařilo se. Hezké ukázky se samy sypou. Je jich dost pro všechny. Největší krychle mají až čtyři centimetry. Opatrně křehké vzorky balíme do novin a s pocitem vrcholné blaženosti je ukládáme do svých batohů. Přijeli jsme si pro pěkné vzorky, a tak je máme v kapse! Nejsme žádná ořezávátka! Ríša trochu na sucho polkl, ale pak souhlasně pokýval hlavou, jako že fakt dobrý. Ach, jak ten čas letí, musíme jít! Teď je na programu vrcholné číslo naší expedice – sfárání staré hornické štoly.

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

Je krátce po dvanácté a po lehkému obědě ze zásob v batohu nasedáme do svých vozů. Vracíme se zpět po té samé cestě k silnici.  Ale až tam nedojedeme. Cíl leží asi v polovině naší trasy. Vystupovat a hurá na to! Znovu si oblékáme staré hadry a montérky. Na místo bot holiny a na hlavu narazit helmu s čelovkou. Rukavice a nezbytný vercajk s sebou. Už takhle je hnusné vedro, ale v těch hadrech je za chvíli k nesnesení. Čůrky potu nám stékají po zádech. A to ještě nevíme, co nás čeká! Stoupáme lesní pěšinou k vchodu do štoly. Vchod je celý zazděný až na úzký otvor v horní části vstupu do chodby. Ríša zavelel: „Pojďte všichni sem, musíme se nejdřív aklimatizovat a odpustit vodu!“ Pak už na nic nečekal a začínal se vsoukávat úzkým otvorem do tmavé chodby. Jeden z nás začal motykou vyhrabávat strouhu, aby voda ze štoly mohla trubkou odtéct. To trvalo asi půl hodiny. Naši chlapi začali přitom pohotově vtipkovat o svých tukových výplních v oblasti pasu. Domlouvali se, kdo koho bude tahat za nohy, a nebo nejlépe za hlavu, v případě uvíznutí v malém průlezovém okénku. Ženské zkušeným okem obhlédly otvor ve zdi a usoudily, že to fakt nemají zapotřebí. Raději se domluvily, že půjdou do lesa na houby. Nás pár zbylých odvážlivců se jalo soukat dovnitř.  Připadli jsme si, jako bychom prodělávali porod naruby. Obzvláště u lépe vyvinutých jedinců to bylo veselé. Ale s humorem jde vše všechno lépe.

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

Ve štole je jiný svět. Vlhkost, chlad a ledová voda maximálně o pěti stupních Celsia. A ta voda nás vskutku prověřila. Znalec Ríša prohlásil, že už je to dobrý a že to přebrodíme. „Držte se na prostředku, jsou tam prkna!“ Po pár metrech bylo jasné, že to tak dobré není. Voda sahala nad kolena a naše holínky se začaly zvesela plnit ledovou vodou. To už nás humor začal pomalu opouštět a korunu tomu všemu nasadil Jarda. Udělal osudový krok doleva a ocitl se v prohlubni po pás ve vodě. Chtě nechtě se musel vrátit. A to se tak těšil! My zbylí jsme postupovali do nitra hory.

Štola byla ražena v pevných žulových horninách. Zdála se být stabilní. Jenom ta výdřeva to měla už dávno za sebou. Proplétaje se mezi zborcenými trámy a prkny jsme doklopýtali k prvnímu zastavení. Zde se poměrně nedávno dělaly vrty pro ověření obsahu cínových rud v mateční hornině. Ríša krátce o tom pohovořil a šlo se dál. Druhé zastavení už bylo pro nás šutrology poněkud zajímavější. Stěnu chodby protnula křemenná žíla s obsahem kasiteritu. Za chvíli zvuk majzlíků a kladiv burácel štolou. Vydobýt byť jen kousek z žíly byla makačka. Raději se uchýlíme k prohledávání suti na podlaze. Ta vznikla nesmírným úsilím podobných šílenců jako jsme my. Bílé křemeny se ve svitu lamp třpytily a bylo jen na naší intuici, který sebrat a který ne. „Venku to prohlídneme a uvidí se,“ řekl Ríša.
Poslední štací byla topazová čočka ve stropu chodby. Po pár minutách k ní bezpečně dorazíme. Topazovec je drolivý a vypadávají z něj uvolněné krystaly. Pokoušíme se něco odsekat ze zbylé čočky ve stropě. Pár pevnějších vzorků přece jen máme. Nezbytné foto na závěr a hurá zpátky k otvoru vstříc dennímu světlu!

Ženské netrpělivě čekají u vchodu: „Kde jste tak dlouho, už jsme měly strach!“ Prolézt ven okénkem není o nich lehčí a navíc máme mokré oblečení a holiny plné vody. Znovu proděláváme porod, ale tentokrát správným směrem. Sláva, všichni venku a všichni zdrávi! Vnitřek štoly opět opanuje tma a ledové ticho. Teď nám to vedro nepřijde tak hnusné, ale celkem vhod. Pomalu odkládáme vrstvy mokrého oblečení. Vyzutí z holin lze přirovnat k malému orgasmu. Eufórie z nabytých dojmů námi úplně cloumá. Je to přece jenom zážitek.

Hulákání na lesy se asi nelíbilo madam obloze a tak na nás seslala černý mrak. Ríša hodil oko k nebi a znalecky prohlásil, že se to stočí na Středohoří. Prudké poryvy větru ale značily, že něco většího přece jen přijde. A taky přišlo! Jen co jsme naskákali do aut, začala bouře. A ne ledajaká. Smršť silného větru hnala déšť vodorovně a jako bonus padaly kroupy. Co také jiného čekat, když se nacházíme v Krupce. Stěrače nestíhají, ale nakonec se nám přeci jenom podaří vyjet na Komáří vížku. Tam teprve vypukne pravé peklo. Clona vody seká do oken našich aut a ta začínají protékat. Vichr s auty lomcuje ze strany na stranu. Rány do kapot od krup jsou ohlušující.  Do toho sjíždějí z oblohy blesky jeden za druhým.  Nezbývá než čekat, až to přejde. Asi po půl hodině strávené v autě se přeci jen odhodláme přesunout do hospody. I když to je rychlý úprk, tak se stejně promoklo až na kost. Rumíček na zahřátí to jistil. Zaplatíme ubytování, vyzvednem klíče a rychle na pokoj do tepla. Už podruhé v jednom dni se převlékáme do suchého. Paráda.

„Za půl hodiny sraz v hospodě,“ organizuje Míla z chodby. Jó, u pivka v pohodlí restaurace si počasí za oknem může dělat, co chce! To už nám je jedno. Není kam spěchat. Bouře pomalu začíná slábnout a stáčí se víc do Němec. Ustává déšť a pozvolna se mění v drobné mrholení. Míla navrhuje prohlídku Richardova krámku s minerály.  Zvedá se skupinka lidí a odchází. S některými z nás to ani nehne. Pro dnešek bylo zážitků až dost. „V osm je sraz u večeře,“ stačí poznamenat Míla mezi dveřmi a zmizí. To jsme ještě nevěděli, že se vydali až někam na Cínovec. My zbylí jsme se spokojili s kratší procházkou okolo chaty. I na ten Richardův krámek došlo. V klidu se pokecalo, zhodnotili jsme dnešní den a předali si na sebe kontakty. Třeba se vyklube mezi námi dobrá spolupráce, my také máme co nabídnout. No, a u večeře jsme si pěkně nacpali nácka čtyřistagramovu kačenkou, s bramborovým a houskovým knedlíčkem a červeným zelíčkem. Pak nemají být ty otvory do štol tak úzké!

SONY DSC

SONY DSC

Ríša přinesl staré kroniky a fotografie a hodně se vzpomínalo. Oni byli ti praví pionýři, kteří objevovali dávno zapomenutá tajemství štol. A ty vynesené poklady pak prodávají lačným turistům v malém krámku na Komáří vížce. Pivo teklo proudem a my členové našeho klubu jsme se jednomyslně shodli – až Ríša přijede k nám do Jablonce na burzu, ponecháme mu čtyři stoly úplně zdarma jako poděkování za skvěle zvládnutý den!

V 22:00 hospůdka zavírala a my byli nuceni ukončit toto příjemné posezení. Stmívá se. Jde se na terasu před hotel pozorovat další přicházející bouři ze Středohoří. Oblohu znovu křižují blesky. Začíná kapat. Uvidíme, co nám přinese zítřek. Tak dobrou noc.

SONY DSC

SONY DSC

Celou noc bičoval hotel déšť a silné poryvy větru. Chvílemi to vypadalo, že se s námi odlepí od země a vznese vzhůru do oblak. Naše pokojíčky byly jako krabičky od sirek. Malé, ale zato útulné. Ráno nás přivítala neproniknutelná mlha a meluzína. Tytam byly myšlenky na bláznivý nápad, že pojedeme na lokality už v šest hodin ráno! Vlhko, prudké ochlazení o dvacet pět stupňů Celsia na pouhých 10 stupňů, vystřízlivělo nejednoho natěšence. Ke snídani jsme se začali trousit až okolo osmé hodiny ranní. Nespěcháme, čekáme, jak se to vyvrbí. Uzounký proužek modré oblohy přicházel od Chomutova. Drobná naděje na lepší počasí. Bylo rozhodnuto, že to riskneme. Zabalit, odevzdat klíče a jde se na to!

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

Naše auta sestupují serpentiniózní silnicí dolů do údolí. V zatáčkách je spousta vyplaveného štěrku. Opět máme sraz pod štolou Starý Martin. Poblíž je odbočka do rudného revíru. Cesta je kamenitá a řádně podmáčená. Bohouš omrkl povrch cesty a pronesl: „To vyjedem!“. Cesta stoupala mezi domky k lesu. Rozjel to na „na plnej céres“, až mu odlítávaly obloukem kameny za zadkem jeho auťáku. Poté byly slyšet rány od kamenů do spodku auta, kvílení gum a hlasité túrování. Je konec, potupně couvá celou cestu dolů. U silnice necháváme zaparkované auťáky. Nahodit bágly na záda, krumpáč přes rameno a jde se pěšky. Nakonec se z to vyvrbila příjemná procházka lesem. Také se začalo pomalinku oteplovat. Paráda, snad budeme mít i štěstí.

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

Cesta protíná lanovou dráhu vedoucí na Komáří vížku. To už jsme blízko u legendární štoly Barbora, odkud pocházejí snad ty nejlepší mineralogické vzorky z Krupky. Zde se naše skupina dělí na dvě části. Ta první stoupá prudkým kopcem k odvalu pinek z žíly Prokop. Poměrně nedávno se tam bagrovalo a tak je pořád naděje na pěkné vzorečky topazu, fluoritu a molybdenitu. Skupinu vede Martin, ten to tady zná a ví po čem se dívat. Druhá skupina míří dál na haldičku s bismutama. Nachází se nad cestou v lese a je poměrně nenápadná. Ale Bohouš a Jarda si přijeli pro bismuťáky, přes to nejede vlak. Moje paní pro změnu nutně potřebovala topazy do náušnic, a tak máme úkoly na dnešek pěkně rozdané. Na odkopané pince žíly Prokop je situace poměrně zajímavá. Díky včerejšímu řádění živlů jsou kameny krásně omyté a lze je vyzobávat přímo z povrchu haldy. Ani se nemusí moc kopat.

Bílé křemeny v sobě uzavírají jemné lupínky molybdenitu. Pár hezkých ukázek putuje do igelitky. Sem tam se objeví v dutinách křemene i jeden centimetr velké fialové krystaly fluoritu. Ale hlavní zadání dnešního dne jsou ty topazy. No jo, to už taková legrace není. Topazy narůstají v puklinách dosti tvrdé horniny. Bez pořádného kladiva nemáte šanci. Nakonec se podaří naformátovat pět ukázek tohoto nerostu. Z toho tři celé krystaly na podložce o velikosti do jednoho centimetru. Mají podélné rýhování a jsou bezbarvě čiré. Tak alespoň něco.

Okolo poledního toho začínáme mít už dost. Bez jídla, s prázdným břichem je kopání víc namáhavé. Nastal čas zatroubit na ústup. Opatrně sestupujeme lesními pěšinkami zpátky na hlavní cestu. Loudavým krokem se vracíme zpátky ke štole Barbora. A hele, borci z druhé skupiny se šourají proti nám. „Tak co? Jak jste pochodili?“ „No, pár jich máme, ale křemeny nabité bismutama zrovna ne. Spíš sem tam malé flíčky.“ Jediná Míla se raduje z nálezu asi sedm centimetrů velkých krystalů křemene. Inu, nemůže být každý den posvícení. Dokumentační vzorky však mají také svoje místo ve sbírce.

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

Stojíme před odvalem haldy štoly Barbora a rokujeme, co dál. V tom si jeden z nás povšimnul, že na vrcholu haldy je čerstvě kopáno. To by mohla být šance! Haldu protínají vodní strouhy a od včerejšího lijáku jsou kameny řádně umyté. To už ten dotyčný opatrně šplhá nahoru. Je podezřele potichu a za chvíli v ruce drží hromadu kamení. Nemá to kam dávat, blbec si nevzal s sebou ani tašku. Pod jeho nohama se sypou šutráky dolů po výsypce. Brzo je vidět jeho rozšklebený obličej s úsměvem od ucha k uchu. V ruce drží kasiterity a wolframity v křemeni, několik krystalů fluoritu a velký šutr se zelenomodrými náteky malachitu a azuritu. Chechtá se a říká, že je tam toho víc. To už všichni zahazují batohy a začínají šplhat po výsypce. Každý si něco našel. I volné krystaly křemene se hezky vyplavily z hlíny. Z toho plyne, milé děti: „Někdo kope, druhý dře a směje se ten třetí“.

Co říci závěrem? Nakonec se z toho znovu vyklubal úspěšný den. Nezbývalo než znovu nasednout do aut a dát Krupce sbohem. Jedni zamířili rovnou domů a jiní na oběd do Teplic. Tak servus Krupko, bylo to fajné!

Liberečák, červen 2016

Foto: bv

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *