Začátkem devadesátých let minulého století nastal zlom v mé dosavadní mineralogické kariéře. Toto období bylo plné změn společenských, ale hlavně mých osobních. Už mi nestačilo podnikat samostatné výlety do přírody, zatoužil jsem se nějak organizovat a začlenit mezi své vrstevníky. A tak jsem vstoupil k mladým ochráncům přírody, kteří spolupracovali s Chráněnou krajinnou oblastí Jizerské hory. K mému štěstí byl hlavní vedoucí Honza velký znalec přes kameny a okolní krajinu. Tak si mě vzal do parády. Pochopil, že to se šutrama myslím vážně, a tak započala moje výuka. No, spíše cepování a tvrdá makačka.

Nejprve mě seznámil se svou sbírkou nerostů a ukázal na mapě lokality, kde se co nachází. Krátce pohovořil o úskalích na daných lokalitách a to byl konec teorie. Praxe u něj spočívala v tom, že mi čárnul na mapě bod a pravil: „Běž tam a tam, najdeš tam to a to. Jdi a přines to. A až to budeš mít, tak budeme pokračovat dál. Chceš kameny, jako mám já, tak si poraď!“ No, a mě nezbývalo, než si vzít mapu s vyznačeným bodem, zorientovat se v krajině, najít přesné místo a aportovat vzorky Honzovi.  Když byl spokojený, tak mi zabavil nejlepší kámen – prý pro muzeum – a vyslal mě za dalším bodem na mapě. Léta plynula a já se takto naučil ještě větší samostatnosti a porozumění přírodě.  Vypěstoval jsem si správné návyky v oblasti bezpečnosti při pochůzkách v těžkých terénech, práce s mapou a orientace s ní mi byla už naprosto vlastní. A hlavně vytěžit z minima informací o lokalitě co nejvíce! Za čas jsem byl schopen najít všechny Honzovy lokality a kameny, které měl ve sbírce, a ještě něco navíc.  Dařilo se mi nalézat vlastní, nové, nikým nepublikované regionální lokality.

Do Jizerek jsem začal intenzivně jezdit po nálezu jedenácticentimetrového krystalu kouřové záhnědy z řeky Smědé přímo pod chatou Smědava. Na starých turistických mapách byla Smědá označena jako naleziště krystalů a já jsem si tak ověřil pravdivost informací. Bohužel četnost nálezů v dnešních dobách je velmi nízká, zhruba to u mě vychází na jeden krystal za čtyři až pět let a to by ještě muselo být silné jarní tání anebo povodně.

Tak jsem si vzal do ruky mapu, zakroužkoval čtyři nadějné potoky a s pocitem, že když to chodí na Smědavě, tak to musí být i někde jinde, jsem se vydal do terénu. Kladivo jsem nechal doma, namísto toho hodil do báglu pantofle od Vietnamců, nasedl na kolo a vyjel směr Jizerské hory. Pantofle se mi v Jizerkách velice osvědčily, neboť všude okolo je plno rašeliny a v ní se v botách těžko chodí. Potoky jsem bral vždycky proti proudu odspoda, s důrazem na místa s meandrovitým tokem. Hlavně se musí jít přímo korytem potoka, aby nic neuniklo. V jarních měsících to bývá docela mazec, protože teplota vody nepřesahuje víc než šest stupňů Celsia. Mé nohy měly od kolen dolů fialově modrý nádech a byly tvrdé jako prkna. Ale za pár minut jsem si na to zvykl a zdárně překonal první teplotní šok. Problém s vodními toky v Jizerkách je, že se může hledat pouze do brzkého léta, než dno obroste zelená řasa.  Pak je jeden kámen jako druhý.

První zkouška potoka u protržené přehrady proběhla s negativním výsledkem a směr k Jizeře nepřinesl nic převratného. V okolí Nové louky a přítoků Bedřichovské přehrady jsem nalezl kusy žil mléčného křemene s krystaly, ale záhnědy pegmatitového typu to nebyly. Až třetí pokus měl být ten pravý. Potok protéká oblastí pod Černou horou a sedlem Holubníku, silně meandruje mělkým údolím, aby záhy prudce padal severozápadním směrem prudce dolů. Když jsem ho poprvé uviděl, začal jsem tušit, že by mohlo vyjít.  Úlomky pegmatitů s kusy křemenných hmot, správná velkost kamenů, štěrkopískové náplavy a hlavně strhané břehy v lesních partiích.  To jsou ty správné indicie pro hledání krystalů.

Pomalu jsem brousil vodou po kolena a každý podezřelý kmen prohlížel, až to přišlo! V jedné tůňce ležel zapíchnutý černošedý kámen známého tvaru a mně nezbylo nic jiného, než ho vytáhnout! Opatrně vnořím ruku do chladné vody, prsty nahmatám kámen tak, abych si nezvířil jemný písek okolo. Pak už nastává pocit vrcholné blaženosti! Pohledem si vychutnám celý asi osmicentimetrový krystal přetmavlé záhnědy, jenž je proti slunci a modré obloze průhledný ve špičce jako sklo a na konci přechází do černošedého křemene.  „Tak to by bylo,“ pomyslím si, „a kde máš kámoše?“ Jó, kámoši byli rozesetí v okruhu asi dvou kilometrů a málokdy byli celí. Spíše to byly střepy anebo půlky krystalů. Na jeden celý krystal přicházelo asi deset rozbitých, ale i tak jsem vytěžil z této lokality asi šedesát krystalů záhněd od tří do patnácti centimetrů, deset morionů do deseti centimetrů a několik kouřových krystalů přecházejících do křišťálu. Dokonce některé z krystalů měly, co se týče čirosti a stálosti zbarvení, drahokamovou kvalitu. Obzvlášť jeden krystal s uraženou špičkou vybízel svou čirostí a medově hnědým zabarvením ke zpracování.  Nechal jsem ho tedy v Turnově fasetově vybrousit. Dlouho jsem ho měl jako klenot ve své sbírce, až jsem potkal svoji paní a ten kámen jí věnoval.  Skončil jako ústřední drahokam v krásné stříbrné jehlici keltského stylu, o což se postaral náš dvorní šperkař Honza.

A to by mohl být konec příběhu. Ale není! Vzpomínám si na jeden veselo-krušný okamžik, který se mi stal při hledání krystalů v tomto potoce.  Bylo čerstvě po jarním tání a já byl natěšený jako malý kluk, který se nemůže dočkat roztání sněhu. Byl konec dubna a v lesních stinných partiích ještě ležel zledovatělý firm. Vlezu do potoka, v pantoflích jako obvykle, a začínám hledat ve vodě. Postupuju směrem k lesu, když tu ejhle! Čerstvě spadlý strom přes vodu a na obou březích sněhová plotna. Nezbylo než vylézt na břeh a pokusit se přejít po zmrzlém firmu. Opatrně našlapuji, skoro nedýchám, no a bimho!, propadnu se po břicho do ledového sevření! To byla paráda! Nohy v potoce, v tričku a v kraťasech jsem se pokoušel vyhrabat z pasti. Marné byly pokusy se rukama zapříčit, okraje sněhové plotny praskaly, jako když se topíte v rybníku pod ledem. Naštěstí mě zachránil ten spadlý strom, z něhož se mi podařilo urvat pár větví a použít je jako oporu pro ruce. V pravou chvíli jsem se z toho vyhrabal, protože jsem už neměl modré jen nohy, ale i břicho. Pro jistotu jsem se podíval i do kraťasů, zdali je vše na svém místě. Ale ono tam nebylo nic! Asi hodinu nebylo jasné, jestli jsem holčička nebo chlapeček. Až na přímém jarním slunci se zahřál a vykoukl znova na svět. Bylo pak jasné, že jsem skutečně chlapeček.

Dovětek: Pokud někdo z vás bude chtít tuto lokalitu navštívit, dbejte prosím na ochranu přírody! Kladiva zanechte doma a s pocitem nejvyšší pokory se ponořte do chladných vod horského potoka.  Lovu zdar!

Liberečák, 2016