Jak jsem skoro udělal kariéru

Můj zájem o kameny se začal stupňovat okolo desátého roku mého života. Už mi nestačilo vybírat kamínky z cest v blízkém okolí, nebo prohledávat navážený makadam určený ke stavbě silnic. Chtělo to něco pořádného, opravdovou místní lokalitu, na které se dají realizovat všechny touhy a představy, kterými mladý sběratel v noci trpí a probouzí se ze spaní. A ta lokalita, co mě tak dráždila, ležela přímo na jednom z kopců nad Libercem a ukousávala krajinu v podobě velkého zubu. Byl to ruprechtický lom.

Působil majestátně a také hodně nebezpečně, neboť dvakrát za den se z něj ozývala varovná siréna ohlašující blížící se odstřel. V mých uších ale toto troubení znělo jako rajská hudba, která mi dávala tušit přehršel krásných vzorků turmalínů, záhněd a dalších jiných minerálu, jejichž názvy jsem ani neznal.

Tou dobou jsme ještě bydleli v paneláku a do Ruprechtic k lomu to bylo docela daleko. Mé oči se často upíraly směrem k žulovému vrchu, na kterém se lom nachází. Trpělivě jsem čekal na příležitost přiblížit se k vytouženému cíli, až moje přání byla vyslyšena. A to dost brutálním způsobem.

Tenkrát byla jiná doba, všude vládli komančové. Můj táta pracoval u vojáků v kasárnách jako elektroúdržbář. Psal se rok 1986 a tátův brácha si usmyslel, že zdrhne do Spojených států amerických. Odjel na dovolenou do Jugošky a odtud za pomoci církve odplul definitvně do USA. Pro něj to byl asi rozumný nápad, nikoliv však pro nás, zbylé příbuzné. Pochopitelně se to velkým vojenským šaržím vůbec nelíbilo a tak mého tátu vykoply ze dne na den z práce.  A co bylo horší, tak nám pro jistotu zabavily služební panelákový byt. Jediné zaměstnání pro vyvrhele, jako byl můj táta, se nacházelo v závodech zpracovávajících uran nedaleko Stráže pod Rálskem.

Naštěstí našel uplatnění na povrchové úpravně zvané chemie. A tak byl ušetřen spoustě zdravotních komplikací, kterými méně šťastní lidé, co museli pod zem, trpěli. Paradoxně si za čas platově polepšil a získal spoustu nových přátel a kontaktů. Po revoluci se to všechno otočilo a z uraňáků se stali vážení podnikatelé.  Ale to hodně předbíhám.

Jednou jsem se byl za tátou do práce podívat. Provedl mě po areálu závodu, až jsme došli k výsypkám hlušiny a ke kalovému jezírku. Nikdy do smrti nezapomenu pohled na metrové pampelišky, půlmetrové sedmikrásky a čtyřmetrové trávy, které obrůstaly kalové jezírko se žlutozelenou vodou. Jó, za to asi mohla radiace z rozpuštěného smolince vylouhovaného do koncentrátu kyseliny sírové. Připadal jsem si, jako bych se ocitl na jiné planetě. Ale zpátky do Liberce.

Naštěstí máminy rodiče měli v okrajové čtvrti Liberce veliký barák se zahradou, a tak jsme se k nim definitivně přistěhovali. Ta okrajová čtvrť měla pro mě veliký strategický význam, neboť můj vytoužený cíl – ruprechtický lom – byl v dosahu jedné hodiny pěší chůze. Zároveň mě rodiče přihlásili do základní školy v Ruprechticích. To byla ta příležitost, na kterou jsem čekal!

Častokrát po vyučování  jsem si to na místo domů, namířil směrem k lomu. Po jeho obvodu jsem pečlivě obhlížel terén. Byl obehnán páskou a u cest byla varovná sdělení, že se zde provádějí odstřely a tudíž že je sem z bezpečnostních důvodů vstup zakázán. Na spodní straně pod cestou byla výsypka z odpadního žulového materiálu, který ke zpracování na hakliky nebyl vhodný. Na samém dně, skoro až v lese, byly rozházeny veliké bloky žuly, což tvořilo jakousi hráz a stabilizovalo to celou výsypky. Záhy pochopím, že jediná šance, jak nalézt nějaké ty vzorky, znamená prohrabat výsypku.

Ve všední den se v lomu fest makalo a navíc na všechno dohlížel hlídač s velkým černým vlčákem. Chodil pravidelně na obchůzku po celém lomu a pes byl na volno. Bylo jasné, že kameny lze sbírat pouze o víkendu a jenom v určitých hodinových intervalech. Nechtěl jsem riskovat střet s hlídačem a už vůbec ne se nechat sežrat tím velikým bafanem.  Vcelku to nějakou dobu úspěšně fungovalo. Počkat v úkrytu lesa, až hlídač zajde, a pak na hodinu naběhnout na výsypku a hledat šutry. Pegmatitové dutiny byly docela malé a na podložkách červeného ortoklasu se bělaly krystaly albitu a drobných krystalků záhněd. Málokterá záhněda přesahovala délkou dva centimetry, spíše dutiny vyplňoval černý turmalín skoryl. A navíc jako na potvoru většina dutin byla pevně usazena ve velkých blocích žuly. Chtě nechtě jsem musel vytáhnout kladivo s majzlíkem a začal jsem vysekávat dutinu z bloku. To přinášelo i nepříjemný vedlejší efekt v podobě zvukového doprovodu, který upozornil hlídače, že se v jeho rajónu něco nekalého děje. A tak se stalo, co se muselo stát. Ani nevím jak, ale najednou mám vlčáka pod sebou a hlídač nahoře na výsypce burácí: „Co tam děláš!? Vylez nahoru, ať si tě prohlídnu!“, přikazuje. V tu chvíli jsem měl půlky tvrdší než žula a sevřené tak, že by mezi nimi neprošel ani ten majzlík, co jsem držel v ruce. Nezbylo než poslechnout. Hlídač si mě prohlížel a já jsem začal blekotat, že zde sbírám minerály, které se v žule nacházejí. „Na výsypku nelez, ještě se tam zabiješ a bude průser,“ říká hlídač. „A pojď se mnou!“ Zapískal na psa a vedl mě skrze lom až k otevřené budově, v níž se nacházely stroje na zpracování hakliků. Budovu podpíraly betonové sloupy obehnané kovovými  traverzami. A na těch traverzách byly vyskládány právě ty kameny,  o které jsem tak usiloval. „Něco si vyber,“ řekl hlídač, „a za měsíc přijď zas. Ale vrátnicí!“ Slušně poděkuju, narvu batoh překrásnými vzorky, a svižným krokem opouštím lom. Až za závorou si vydechnu, že to tak dobře dopadlo. Doma se mi to v hlavě všechno rozložilo, a tak jsem přišel na geniální nápad, jak toho využít.

Tenkrát mi babička dávala každý den korunu na jahodového nanuka, co jsem si s oblibou kupoval v sámošce cestou ze školy. Napadlo mě, že když se tomu hlídači budu nějak revanšovat, mohla by se z toho vyklubat dobrá spolupráce. Přemýšlel jsem, co mají hlídači nejvíce rádi, a osvítilo mě slovo na tři písmena. Rum. Střádaje korunku ke korunce namísto nanuků jsem za osmnáct Kčs koupil placatici rumu. Prodavačka se divila, na co desetiletý kluk potřebuje rum, ale já jí nakecal, že ho má pro jako dárek pro dědu. Tak placatka putovala hezky směrem lom.

Poslední sobotu v měsíci v devět hodin ráno stojím natěšený před závorou k lomu a rovnou si to hasím k vrátnici. Hlídač vyšel ven, protože vlčák řval jako protrženej. Už z dálky uctivě zdravím: „Dobrý den. Přišel jsem si pro ty kameny.“ Hlídač na mě civěl, asi už dávno na to zapomněl, a tak pro jistotu hbitě sahám do báglu pro placatici. Očička mu zasvítila, pohladil mě po vlasech a pravil: „Líbíš se, chlapče. Tak pojď.“ Znovu mě zavedl do dílen k těm sloupům a já pohotově očesal všechny kameny z traverzy. No, a pak mě znovu doprovodil k vrátnici a řekl: „Za měsíc přijď zas.“

Roky běžely a já vyšel základní školu a s tím opustil i Ruprechtice. Navíc se změnila doba i myšlení lidí, a mého hlídače odvál čas. Nastoupila nová ochranka, a ta neměla žádné pochopení pro kluky jako jsem já. Škoda, že jsem byl po revoluci tak mladý, protože dát se do politiky, dotáhl bych to jistě daleko. Uplácet v deseti letech hlídače rumem, o tom se budoucím premiérům ani nesnilo.

Liberečák, 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *