Co dokáže strach

Asi po měsíci mi zase volá Hřebík a zve mě k sobě do Křižan. Náramně se mu líbil výlet na Pláně, a že by chtěl dorazit ten lom Basa, jak jsme posledně nestihli. Říkal, že Ještědské pohoří je jeho srdeční záležitost a z každého kopce chce mít vzpomínku ve formě nějakého toho kamínku. Taky, že rozjel nové podnikání a že budu čubrnět. Taková nabídka se neodmítá! Trochu mně vrtalo hlavou, co zas ten Hřebík vyvádí, neboť jeho nápady jak vydělat prachy, byly nadstandartně kreativní. Přislíbil jsem účast a stanovil termín o posledním víkendu v měsíci.

Byl konec prázdnin a vedra povolila. Sbalil jsem si bágl, naházel do něj vercajk a hlavně nezapomněl vzít dostatečné množství peněz, to bylo u Hřebíka nutný.

Přijíždím do Křižan a už z dálky vidím, že u Hřebíkovy zahrady stojí zaparkovaný modrobílý autobus. Aha, asi mu vrátili papíry a on bude dělat řidiče, pomyslel jsem si. Zazvoním na branku a z baráku vyjde rozzářený Hřebík a hned na mě: „Co tomu říkáš?“ „Hm, autobus. Zase budeš řídit,“ odpovídám. „Pojď dovnitř, budeš čubrnět,“ zve mě Hřebík.

Uvnitř byly upravené sedačky se sklápěcími stolečky, na prostředku barový pult s pípou a z místa pro řidiče byla kasa. Opravdu jsem čuměl. „A co s tím chceš dělat?,“ ptám se. „Budu něco jako pojízdná hospoda jezdit po okolních vesnicích,“ a už mi roztáčí jedno pivo. Co vám mám vyprávět. Dopadlo to stejně jako každá návštěva u Hřebíka – hroznou pijatykou.

Navečer jsme byli notně vláční a na zahradě mi Hřebík povídá: „To není všechno! Pořídil jsem si koně na stahování klád.“ Konečně něco rozumného, pomyslel jsem si, neboť nad obcí si pronajímal velké pozemky s kusem lesa.

„Nechceš se svézt? Počkej, já ho hnedka přivedu,“organizuje Hřebík. A skutečně vyvedl cosi, co připomínalo koně. Kůň byl od pohledu nasranej, bylo pozdě a asi chtěl mít už klid. Jemně jsem ho poplácal po zádech a on na oplátku do mě vrazil bokem. To mě dožralo a nakop jsem ho za trest do zadní nohy. Tak jsme se seznámili a nastal čas projížďky.

Hřebík ho držel za hlavu, zatím co já jsem se vysápal na hřbet. „Musíš mi dát nějaký povel, třeba hyjé, a stisknout ho nohama.“ Kůň se skutečně pohnul a namířil si to k bráně ven ze zahrady. Myslel jsem si, že je to inteligentní zvíře, ale to jsem se šeredně spletl. Namísto, aby prošel branou, to napral do kamenné zídky. Potupně jsem z něho slezl a raději jej vrátil do péče Hřebíkovi.

Tento večer byl plný krásných hvězd a tak jsme spali jen tak pod širákem.

Druhý den ráno jsme vyrazili směr Pláně pod Ještědem k nedalekému lomu Basa. Cesta zdárně ubíhala, už nebylo takové vedro a my za chvíli stáli v místech pod Červeným kamenem. Mrkli jsme na sebe a řehtali jsme jako dva koňové. Vzpomínky na tuto lokalitu byly opravdu živé. Zábavná story z minulého výletu nám vydržela až k restauraci Na Pláních. Jako posledně jsme se posilnili každý třemi zlatavými moky a okolo poledne jsme se vydali konečně k lomu.

Vedla nás lesní pěšina protínající hustý porost a v jedné zatáčce se to stalo! Z ničeho nic se proti nám vyřítilo divoké prase dosahující velikosti středně velkého nosorožce. Jeho dusot připomínal projíždějící kolonu spojeneckých vojsk napříč naší republikou. Okamžitě jsem hodil šipku do nejbližšího křoví a v koutku oka jsem zahlédl, jak Hřebík udělal krok doprava, potom doleva a pelášil někam do dáli. Rozhostilo se hrobové ticho, jenom harém much zpíval nad mou hlavou bzučivou píseň. Prase se rochnilo v kaluži u cesty, potom zachrochtalo a vítězoslavně odkráčelo zpátky do lesa. Vystrčil jsem hlavu z křoví kontrolujíc, zda je čistý vzduch. Opatrně se vracím zpátky na cestu a rozhlížím se, kde skončil Hřebík.

Dole pod cestou byla vykácená paseka a uprostřed stál veliký strom a na něm cosi sedí. Přijdu blíž k mohutnému buku, jemuž spodní větve začínaly růst v pěti metrech. Na jedné té větvi sedí Hřebík! „Ty vole, jak ses tam dostal a jak slezeš dolů?“ ptám se. „Ani nevím, šlo to samo, prostě jsem ho vyběhl,“ odpovídá. Nezbylo nic jiného než navrstvit kupičku trávy a chvojí a Hřebík do ní skočil.

Po této přestávce zaviněné střetem s divokým prasetem jsme konečně došli do vytouženého lomu. V lomu byl stín a vlhko a tak jsme vytáhli vercajk a začali poklepávat stěny. Hornina byla šedočerná, tvořil ji devonský vápenec a na povrchu natékaly vrstvy zeleného epsonitu. Moc pěkných vzorečků se nasbírat nepodařilo a tak jsme pokračovali v cestě. O kus dál jsme ve stráni viděli další lůmek a tam to už bylo lepší! Vápence tam protínala aragonitová žíla zelenavého nádechu a byla jemně krystalická. Nabrali jsme několik vzorků a ty se na slunci krásně třpytily. Uspokojení úlovkem jsme doputovali k malému vodopádu, jehož voda nás příjemně chladila.

Cesta se klikatila lesem a padala prudce z kopce dolů. Za nedlouho vykoukly první baráky a my se ocitli poblíž Světlé v Podještědí. „Konečně civilizace,“ pronesl Hřebík. „To už to do Křižan zpátky nějak dojdem. A navíc znám tady prima hospodu.“

Liberec 20/06/2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *