Jednoho pátečního odpoledne zvoní telefon a na druhém konci drátu visí můj kamarád Hřebík, no a že prej má čtyřicáté narozeniny a že bylo dobré, kdybych k němu přijel na oslavu do Křižan. Tak jsem řekl, že jo, a rovnou se ptal, kolik prachů si mám vzít s sebou.

„Asi tak dva tácy,“ odpověděl a já si v duchu říkal, že za to budu hostit půlku vesnice. Mlčky jsem to přešel a zeptal se, v kolik mám přijet.
„No, na jedenáctou, bude se podávat slavnostní oběd.“

Druhého dne v sobotu jsem si ráno zabalil do báglu spacák a nějaký hadry. Něco mně našeptávalo, že bych si měl pro jistotu přibalit i vercajk. Od jeho chalupy totiž není k výsypkám daleko. Kdysi dávno se tam ve štolách těžil fluorit s barytem a právě na těch haldách se dal najít nejeden pěkný vzorek.

K Hřebíkovi jsem dorazil v jedenáct hodin, jak jsem slíbil, a on mi už ve vrátkách nese lahváče. Neuplynula ani hodina a já jsem měl v sobě tři kousky. Začínal jsme mít hlad, a tak jsem se zeptal, kdy už bude ten slavnostní oběd. Hřebík mi přinesl na talířku malé kousky opečeného masa a k tomu patku chleba.

„To je beran. To ti bude chutnat,“ pronesl.  Opatrně vsunu sousto do úst a hned cítím hodně česneku a soli.
„Hřebe, neštěkalo to?“, říkám v žertu. A on mi odpověděl: „Jenom trošku.“ Trochu mi zamrzl úsměv a pro jistotu jsem očima překontroloval, zda jsou všichni psi ve svých výbězích.

Odpolední siesta probíhala důstojně, jak jen to po deseti pivech může být. Probíraly se vzpomínky na naše mládí, kdy jsme za dobrodružstvím vyráželi na tajné výpravy do přírody.

„Sbíráš ještě šutry?“ Přikývl jsem a on mi za chvíli povídá: „Hele, na kopci pod lesem, tam co pasu ty ovce, je takovej malej kopeček, který svítí do rúžova a taky do zelena.“ Trochu mě to udivilo, protože štola s výsypkou je dole u potoka a nachází se na ní převážně fialový fluorit.
„Hm, to by mohlo bejt zajímavý,“ zvažuji.
„Víš, co? Vem si jedno z mej dětí, ono tě tam dovede. A rovnou mi dej ty dva tácy, já půjdu zajistit chlast a žrádlo na večer,“ organizuje Hřebík.

Dal jsem mu ty prachy, odchytil na zahradě jedno dítě, nahodil ruksak s nářadím a jal se hledat ten barevný kopeček. Vydali jsme se na Malý Ještěd po turisticky značené cestě a pod kopcem jsme odbočili na nenápadnou pěšinku, která nás dovedla na místo. Skutečně to byla výsypka, o které jsem neměl ani šajnu. Započal jsme s obhlídkou terénu.

Dítě si trhalo jahody, takže bylo v pohodě, a já jsem vyndal svoje kladivo a začal rozbíjet docela velké kusy dolomitu, které ukrývaly žíly růžového barytu. Jen co rozlousknu první šutr, tak jsem málem omdlel! Baryt byl posetý krychličkami zeleného fluoritu a některé krystaly dosahovaly velikosti až dvou centimetrů. Rychle jsem rozbíjel další šutry s barytem a každej z nich byl plnej žlutozelených krystalů! Dole na spodní výsypce je fluorit převážně zrnitý, krystalů jsem měl odtamtud poskrovnu. Tady toho byly mraky a v dobrý kvalitě! Narval jsem batoh až k prasknutí a vydali jsme se zpátky k Hřebíkovi na chalupu.

Zdálky už vidím, že Hřebík napichuje cosi na rožeň a pod tím, že hoří oheň. Přijdu blíž a napočítám deset kuřat naražených za sebou. „A co chlast? Máš?“, ptám se pochybovačně. „Tak pojď,“ zavedl mě do koupelny, v které byla vana plná narovnaných lahváčů. „To by mohlo na večer stačit,“ konstatoval s uspokojením. Orosilo se mně čelo v předtuše toho, co mě čeká. Naštěstí postupem času docházeli další gratulanti, a tak se nás tam sešlo něco okolo patnácti lidí. Ten večer jsem sice zlomil svůj osobní rekord v počtu vypitých piv, ale z druhého dne si toho moc nepamatuju.

Ležel jsem jak prkno natažený na zahradě a nad hlavou se mi pásly ovce. Probral jsme se až při pondělku, a to už bylo na čase jet zpátky do civilizace. Doma jsem vyndal ty šutry posetý zelenými krystaly, očistil je a hned zařadil do skříně. Takový kameny z Křižan jsem před tím nikdy nenašel!

To mohl být konec mého křižanského příběhu, ale není.
Léta plynula a v roce 2013 jsem vstoupil do Minerál klubu Jablonec nad Nisou. Někteří moji noví kamarádi zatoužili vidět onu tajemnou výsypku, o které doposavad neměl nikdo ani tušení.

Výpravu vedl zakládající člen našeho klubu Luboš. Do party se přidali Martin, Bohouš a Míla. Vedl jsem je po paměti až k tomu barevnému kopečku s fluoritama a sliboval, že si každý přijde na své.
Je zvláštní, jak se krajina mění, a z kdysi holých pastvin je najednou džungle jako někde ve Vietnamu. Trochu jsme bloudili, a tak se Míla ptá: „Ty, Luboši, byl jsi tady někdy?“ Luboš se rozhlédne po krajině, pokýve významně hlavou a pronese památnou větu: „Jo, po válce jsme odtud vyháněli Němce.“ Málem jsem se smíchy počural.

Lokalitu jsme nakonec zdárně našli a ona nás štědře obdařila úžasnými zelenými krystaly fluoritu.

Liberec 24/03/2015
jš, Liberečák