Jó, Kozákov! To je odedávna Mekka  kamenářů.  Začalo to pasáčkovým házením šutráků po krávě.  A ty šutry pak na tom pasákovi vyloudili vykutálení Italové. Předstírali zájem o bylinky a od rouškou noci ty kameny pašovali domů do Benátek.  Tam je rozřezali, vyleštili a z nabroušených ploch skládali mozaiky v podobě krajiny „pietra dura“. Tolik historie:  Zpátky do současnosti!

Moje seznámení s touto lokalitou započalo okolo devátého roku mého života.  Kameny jsem začal sbíral v šesti letech a dosavadní praxe sběru minerálů se odbývala na haldách makadanu přivezených za panelák. Poté jsem si obzor rozšiřoval na některých cestičkách v okolí Ruprechtického  lomu. Nabral jsem tak sebevědomí a zatoužil po své první opravdické lokalitě. Tou se měl stát Kozákov.

Jedinou povědomost o Kozákově jsem načerpal z malé knížečky Drahé kameny kolem nás, kterou mi dali naši k Vánocům. Dočetl jsem se, že tamní lom skrývá nejeden poklad ve formě krásných jaspisů a achátů.  A tak jsem se vybavil jednokilovým kladivem a dlouhým majzlíkem, který jsem našel na půdě u babičky a dědy.  Pak už nastal jediný problém – jak se tam dopravit?  Z Liberce na Kozákov  je přeci jenom trochu daleko – asi okolo třiceti kilometrů. Pro malého kluka  téměř nepřekonatelná vzdálenost. Tak jsem vymyslel plán, jak donutit rodiče, aby mě tam dovezli autem a nechali se podívat na kameny v lomu.

Blížil se konec školního roku a já s našima uzavřel dohodu, že si na vysvědčení vylepším známky z matiky a češtiny. Asi měsíc jsem se předstíral zájem o učení a nakonec se dílo podařilo.  Nastal čas vybrat si svou odměnu.

Jednoho prázdninového dne naše rodinka naskočila do hnědožlutého auťáku značky Lada a nechala se unášet směrem k Turnovu.  Za Turnovem se tyčila veliká hora a moje intuice mi napovídala, že je to Kozákov! Skutečně jsem se nemýlil.  Projedeme Turnovem a rovnou zamíříme k té hoře.  Stoupáme si to auťákem  hezky do kopce až k první serpentiózní zatáčce, nad kterou bylo pole a nad polem vykukoval lom. Za chviličku dojedeme k barákům, u kterých stála cedule s nápisem:  Drahé kameny  – výstava. Táta rozhodl, že zastavíme.  Rodičové trvali na tom, že tu výstavu chtějí vidět a já byl jak u vytržení.

Vstoupili jsme na výsostnou půdu pana Votrubce a já poprvé viděl opravdovou sbírku minerálů. Ve vitrýnách ležely obrovské špalky kozákovských jaspisů a některé achátové pecky dosahovaly velikosti lidské hlavy.  Lesklé krystaly křišťálů a ametystů, vzácných zeolitů, o kterých jsem neměl ani tušení. To vše leželo na policích vedle sebe. A tehdy jsem sám k sobě učinil slib.  Jednou až vyrostu, budu mít taky takovou sbírku!  Poskakoval jsem od jedné skříně ke druhé, až se mi z toho lesku zatočila hlava. Potřebuji na vzduch, pronesu k rodičům. Moje myšlenky už směřovaly k lomu.

Připomenu mámě dohodu, kterou jsme uzavřeli,  a slibuji, že budu na sebe opatrný.  Dáváme ti tři hodiny, pak pro tebe přijedeme, řekl otec.  Nasedli do auta a odjeli nahoru někam k věži. Radostně nasaju vzduch do plic a to už si to štráduju po kamenité cestě rovnou k lomu.  Na konci cesty se otevřela brána do achátového ráje a já do ní vstoupil.  Stál jsem uprostřed velikého lomu, jehož stěny ukrývaly vzácné poklady, o kterých se mi častokrát zdávalo.  Vybalím kladivo s majzlíkem a začnu bušit do obrovských balvanů, co ležely pod stěnou.  Hornina byla tvrdá a já se za chvilku unavil.  Musím na to jít jinak, zamyslel jsem se. Na levé straně lomu byla halda drobnějšího materiálu.  Vydrápu se na horu a ejhle – malý nález – malý úlomek jaspisu.  Začnu systematicky pročesávat povrch haldy a učiním další objev – drobný krystalek křišťálu.  To už lítám jako smyslu zbavený po haldě ve snaze nalézt další a další poklady.  Zrovna, když se mi podařilo uklouznout a já sjel po prdeli s tý haldy dolů, objevila se matka a rovnou na místě málem omdlela.  Když se vzpamatovala, začala ihned s kázáním.  Co mi říkala, jsem vůbec nevnímal, asi nadávala, že mám roztržené kalhoty. Jediný čemu jsem dobře rozuměl, že nastal čas jít domů.  Smutně jsem si sbalil vercajk, očima pohladil stěny lomu a odešel zpátky po té cestě k autu.

Doma nastalo dilema:  jak  to udělat, abych se tam mohl vracet sám bez rodičů?  Příležitost se naskytla zanedlouho.  Babička s dědou si přivydělávali k důchodu sázením stromků v lese a já se ochotně nabídl, že jim pomůžu.  Zbytek prázdnin jsem poctivě sázel stromky, odklízel větve a žnul srpem. Děda byl přísnej, ale uznalej,  a za tu pomoc mi dal dvě stovky.  Babička mi také něco přidala a mě v kapse hřál první výdělek. Ten jsem zamýšlel utratit za vlak do Turnova a zpět. Blížil se konec září a jednu sobotu nastal den D. Rodičům jsem  řekl, že jedu s klukem ze třídy do Turnova na výlet a ti kupodivu nic nenamítali. Asi se smířili s faktem, že už jsem pro šutry skutečně tolik zapálenej, a tak mi nechtěli házet klacky pod nohy.  Sbalil jsem si batoh, přidal vercajk a ranním vlakem vyjel z Liberce do Turnova. V Turnově na nádraží nastal problém – jak dál?  Někdo mi poradil, že mám jít do města na autobusák. Tak jsem vyrazil. Dojdu na místo a bloudím mezi nástupišti.  Byl jsem malý kluk, poprvé sám v cizím městě, neuměje přečíst jízdní řády.  Nezbývalo než na Kozákov dojít pěšky.  Jó, autem to je hned, ale pěškobus zabral dobrý dvě hodiny.  Jediný, co pohánělo motor v mých nohách, byla vidina vysněných minerálů. A tak jsem chodil pěšky po několik let z Turnova na Kozákov s poloprázdným batohem. Do Turnova jsem se zase vracel obtěžkán vytouženými poklady.

Už tenkrát v těch dobách jsem v lomu spíše jen paběrkoval, po špalcích jaspisů a po achátových peckách se slehla zem.  Jenom pár nadšenců zuřivě mlátilo do velkých balvanů palicí ve snaze vydobýt si nějakou tu achátovou pecku.  Hezkých kamenů bylo poskrovnu a z té doby se mi dochovalo jenom pár pecek s achátovou kresbou. Zbytek byl chalcedon. S jaspisy to bylo podobný.  Nezbývalo než vymyslet další nový plán.

Příležitost ležela přímo pod kopcem.  Tenkrát se pole orala a já se kvalifikoval z kopáče na polního hledače.  Skutečně se mi podařilo nalézt docela veliké krystaly křišťálu a ametystu i pěkný jaspisek nejednou uvízl v mé igelitce. Jednou mi přišel pod ruku medově žlutý obsidián a dodnes ho mám ve své sbírce.

Léta ubíhala a na zarostlých kozákovských polích začali přistávat rogalisté. Také z lomu se stal spíše skanzen a podnikatelský zájem pana Votrubce.  Mé nadšení uvadlo a na Kozákov  jsem se vydával pouze sporadicky. Dopravu mi zajistil autobus nebo auto, pěšky bych to už asi neudejchal.  No, a po dvaceti letech stagnování se naskytla příležitost.

Vystupuji jako obvykle na autobusové zastávce Leskov kříž a štráduji si to procházkou rovnou k lomu. Už z dálky bylo vidět, že se něco děje na pravé straně u silnice pod první serpentinou. Stavěl se tam veliký barák a mohutné haldy hlušiny a kamenů dávaly tušit, že ukrývají nejeden poklad. Chvilku jsem pozoroval kmitání dělníků a pak si dodal odvahy je oslovit:  „Chlapi, kdo tomu tady velí?“.  Zpoza baráku vykoukl vysoký  šaramantní pán s knírkem a cože potřebuji.  Slušně se mu představím a hned říkám, že odmala sem na Kozákov jezdím hledat minerály.  Jeho výkopové práce okolo baráků mohou být pro mě životní příležitostí. Nejprve nechtěl ani slyšet, ale pak povolil. „Budeš to prodávat?“ Slíbil jsem, že ne. „Tak pojď, něco ti ukážu,“ a zavedl mě za barák. Tam na europaletách ležely obrovské balvany jaspisů a rozbité achátové pecky o velikosti bochníku chleba. Jakou to má cenu, ptá se pán s knírkem. Po pravdě odpovídám, že značnou, ale musí se to nařezat a vyleštit.  Uchopil jsem heliotrop asi o váze patnácti kilogramů a podlomila se mi kolena.  Byly to ty kameny, o kterých se mi snívalo, když jsem byl ještě malý kluk.  Tak blízko a přeci daleko!  Na rovinu mu říkám, že je lepší ty kameny neprodávat, neboť český člověk si dneska více váží dovozového plevele z Brazílie nebo z Maroka.  Naše kameny se prodávají pouze za cenu brusu a to je smutný příběh na našich burzách. Vykutálených překupníčků, co se motají kolem kamenů, je spousta. Asi mají předky v Itálii.

Pozorně naslouchal, co mu říkám, a to, co slyšel,  se mu líbilo.  Dostal jsem povolení od majitele hledat na jeho pozemku.

A tak jsem začal znovu jezdit na Kozákov.  Postupem času jsem se spřátelil i s ostatními dělníky. Jeden z nich mi vyprávěl úžasnou story, kterak radlicí bobíku napral obrovské vejce a to se rozlomilo na tři kusy. Prý mělo asi deseticentimetrové achátové maso a uvnitř dutinu s krystalka. „Co jsi s ním udělal?“ zeptal jsem se.  „Mám ho v akvárku“, chlubil se dělník.  Mohl to být velkolepý nález za poslední dobu, co se kameny na Kozákově sbírají. Namísto toho skončil obrostlý řasou v akvárku. Naštěstí se mi podařilo zachránit několik desítek kusů prvotřídních jaspisů a achátů, které ukrývaly haldy okolo domu. Obzvlášť jeden zelený heliotrop byl mimořádný svou kvalitou, a mně přišlo líto ho jenom přeříznout a vyleštit. Měl šperkovou kvalitu a tak jsem si ho uchoval na pozdější časy. Zbylé kameny mi nařezal kamarád Pepa a v mé sbírce zastávají čestná místa. Jeden z nejhezčích vyleštěných jaspisů jsem věnoval na památku tomu pánovi s knírkem jako poděkování za to, že mi dovolil sbírat na jeho pozemku.

A to by mohl být konec kozákovského příběhu, ale není. Za pár let jsem vstoupil do Minerál klubu Jablonec nad Nisou a získal  tak nové kamarády. Jednoho dne k nám do klubu přišla elegantní dáma. Jenom u mě bylo volné místo, a tak si přisedla. Hned mi padla do oka. Na jednu dubnu dubnovou schůzi přišla pozdě a celá smutná. Cestou její volvo nabořil nějaký trouba. Navíc měla zrovna narozeniny.  Bylo mi jí líto, a tak jsem jí věnoval ten překrásný heliotrop.  Několik měsíců se zdárně vyvíjel náš vztah a na kámen jsem zapomněl.  Moje paní však nelenila a kámen nechala u našeho společného kamaráda Pepy rozřezat na malé krychličky. Další kamarád Libor zařídil jejich otremlování a provrtání, které nebylo vůbec jednoduché. Posléze je odnesla ke svému osobními šperkaři Honzovi.  No, a na Vánoce pod stromečkem ležela vedle sebe dvě pouzdra. V nich se ukrývaly překrásné náramky právě z toho heliotropu. A tak kus kozákovského kamene povýšil na originální šperk.

Lbc 03/01/2016
Liberečák