Blížil se podzim a mé odhodlání provést akci k získání modrého oka dostoupilo svého vrcholu. V hlavě se mi ukoval plán zahrnující však bezpočet proměnných a neznámých. Bylo tu opravdu hodně okolností, které se mohly lehce zvrtnout v průšvih.

Jako největší a nejobtížnější úkol se jevilo proklouznout nepozorovaně na lokalitu, a tím se tak vyhnout střetu s policejní stráží. V případě prozrazení je akce ihned zmařena. A navíc jako bonus by se v mé skoro nové občance objevil flastr (myslím tím nehezký zápis o narušení státních hranic).  To jsem nemohl dovolit. Moje červená knížečka, na níž sotva zaschl inkoust, musela zůstat čistá. To je priorita číslo jedna.

Úkol číslo dvě spočíval v nenápadném protáhnutí se kolem strážců, aniž bych skončil odhalen. Naštěstí jsem byl ve výhodě, neboť jsem dobře věděl, který den rádi relaxovali nad sklenicí zlatavého moku. Jsou to lidé z masa a kostí se stejnými slabostmi jako my všichni ostatní.  A navíc v tehdejší době téměř neexistoval cestovní ruch ani ve dne, natož pak v noci. Strážci byli zvyklí na klidné a pohodové služby a já jsem rozhodně na tom nechtěl nic měnit.

Za třetí jsem musel natrénovat noční chůzi terénem tak, abych se nepřizabil nebo případně neutopil v rašelině. Pro tento případ se mi z dřívějška osvědčily pantofle, protože člověk pak nemusí řešit nějaké to zapadnutí do bahna. A i přechod vody s nimi je v pohodě bezpečný. Jenom ochrana bosých nohou před klacky je problém. Řešením bylo natáhnutí dvojích zimních ponožek. Za čas jsem si také vypěstoval techniku pomalého kladení nohou, jako když provazochodec chodí po laně. Potvrdil jsem si, že zbrklost a spěch se nevyplácejí a hluk, že je můj úhlavní nepřítel.

Jakožto čtvrtý krok bylo zapotřebí vybrat vhodné oblečení do terénu. Kraťasy se zdály jasnou volbou, ale co vršek? Naštěstí můj děda pracoval tenkrát v lese, a tak měl docela dobrou zásobu pršiplášťů. Jeden černý gumák ke kolenům pásnul na mou hubenou postavu perfektně. Také měl na stáhnutí v pase pásek, a to byla veliká výhoda pro pohodlnější pohyb v něm. No, a na hlavu tmavě modrý plátěný klobouček. Tak trochu jsem vypadal jako Kilián z Třiceti případů majora Zemana říznutý Jožinem z bažin.

No, a konečně za páté. Bylo zapotřebí nachystat vercajk. Z dosavadní praxe se mi nic nehodilo, kladivo a majzlíky byly k ničemu. Naštěstí se dědova půdní zásobárna harampádí zdála být bezedná. Podařilo se mi nalézt malou kovovou škrabku s dřevěnou rukovětí a sítko na mouku s pevným okrajem. Základ jsem měl, teď ještě do čeho to budu cpát? Igelitové tašky jsou nespolehlivé a dělají hluk, když je člověk vybaluje. Plátěný pytel od starého spacáku vypadal však dost pevný a skladný. Ještě pár starých hadrů na převlečení, rezervní ponožky plus nějaká ta flanelová košile. A mohlo se jít na to.

Dopravu mi zajistilo staré kolo zn. Libverda překřtěné na Kološrot. Často jsem na něm vyrážel do Jizerek na výpravy za kameny. Ale noční projížďka po horách byla i jeho premiérou. Proto jsem nenechal nic náhodě. Pečlivě vyladit technický stav a dofouknout gumy, to je klíč k úspěchu. Snad jsem na nic nezapomněl, snad je to všechno.  Jak se blížila noc s velkým N, vzrůstala i moje nervozita. Aha, ještě si vzít s sebou nějaké prachy. Kdyby se všechno pokazilo, a já musel pomocí vzdálených vlaků improvizovat ústup. Snad se nějak probiju, radši na to nemyslet.

Zbytek dne proběhl jako ve snu. Venku už se stmívá. Je čas šlápnout do pedálů. Plný odhodlání zdolávám první kopce. Výbava něco váží a vyjet nahoru je fakt makačka. Konečně se krajina trochu narovnává a hory křižují úzké asfaltky. Po nich se jede pěkně. Překvapilo mě, že i za tmy je tady nahoře docela dobře vidět. Setmělá krajina, byť mi důvěrně známá, má tajemný nádech. Černou hradbu smrků protíná úzký pruh asfaltu. Vládne naprosté ticho. Nikde ani živáčka ani mrtváčka. Je okolo tři a dvacáté hodiny a já se dostávám do cíle první etapy. Slezu z kola a schovám jej u cesty na bezpečné místo za stromy. Jako orientační bod postačí cedule naproti. Často to tak dělám u svých výprav za šutrama, mám to zažité.

Začíná mi být kosa. Z kletru vytahuji flanelovou košili a černý gumák. Na hlavu nasazuji plátěný klobouček. Teď už se půjde pěšky. Kamenitá cesta klesá podél řeky do malého kaňonu směrem k turistické chatě. První tři kilometry jsou jenom rozcvička. Pak přijde první opravdová překážka. Temnou oblohu protíná bílé elektrické světlo, které prozařuje širé okolí turistické chaty. Chtě nechtě musím okolo nepozorovaně projít. Jak krysa, která se nikdy neodváží doprostřed místnosti, tak i já se krčím po okraji stínu lesa. Prošlo to. Nikdo si mě nevšimnul, všude panuje klid.

Začíná rozhodující část mé cesty za okem. Těch sedm kiláků bude fakt krutejch. Asfalt se pomalu zvedá do kopce. Netrvalo to ani dvacet minut a černou tmu protnulo úzké světlo z dálkových reflektorů. Okamžitě se vrhám do pangejtu co nejrychleji se ukrýt. Ležím na břiše a jenom tiše čekám, co bude. Auto projelo a nezastavuje. Jen slyším zvuk vzdalujícího se motoru a kužel světla mizí do dálky. Stojím zas nehybně na silnici a dívám se za tím světlem. Auto zastavuje u horské chaty a vystupují z něj dvě postavy. Jdou dovnitř, mám teď chvíli klid. Ale je tu problém. Až pojedou nazpátek, tak je budu mít v zádech. Musím na to pamatovat.

Jsem už nahoře na kopci. Krajina se mění. Paseky vystřídaly úseky lesa s malými remízky. I obloha se mění.  Zpoza mraku vykukuje bílý měsíc. Asi se chtěl podívat na blázna, co ruší posvátný klid hor. Trochu se zvedá mlha. Krajina má zase novou tvář. Má mysl je plně soustředěna, zda za sebou neuslyším zvuk blížícího se auta. Kdyby mě ozářilo jeho světlo, bylo by už pozdě. Ticho. Najednou mám pocit, že tu nejsem sám.

Odlepím oči od asfaltu a na pět metrů od sebe vidím stádo obrovských jelenů. Nehybně stojí a jen si mě zvědavě prohlížejí. Já se ani nehnu a srdce mám až v kalhotách. Ta mohutná těla, silné krky a gigantické parohy trčící k nebi! Kdyby chtěli, roztrhají mě jako hadrového panáka! „Klid, hoši, jenom klid. Až to tu skončím, půjdeme spolu na guláš,“ promlouvám k nim polohlasem a dávám si pozor na intonaci. Pak zkusím zatleskat. Nic, žádná odezva. Neustále máme spolu oční kontakt. Opatrně je obcházím. Ale pozor! Po mlžném oparu se pohybují bílá tlumená světla, je slyšet vzdálený chod motoru, který se šplhá do kopce. Temnou oblohu protnou dva kužely z dálkových reflektorů. Bezmyšlenkovitě se vrhám za smrček na pravou stranu pangejtu. Naštěstí si jeleni vybrali druhou stranu a jen praskání větví ohlašuje jejich odchod ze scény. Bledé světlo na okamžik zaplaší i tmu, aby posléze mizelo v dáli. Už zase je ticho. Stojím znovu na silnici, po jelenech ani stopy.  Je třeba jít dál.

Silnice vede z kopců do míst, kde se v mělkém údolí po tisíciletí hromadily organické zbytky rašeliníku a jiných odumřelých organismů. Mocnost rašeliny tu kolísá odhadem od jednoho po čtyři metry. Tam právě směřují mé kroky. Vede tu dřevěný chodník obklopený trsy kosodřeviny. Na konci chodníku je vyhlídková plošina na jindy malebném rašeliništi, v noci tak zlověstně černém.  Tuhle noc to tu mám jen a jen pro sebe. Sundám si batoh a na prkna rozprostírám jeho obsah. Stáhnout si kalhoty a zout si boty to jde lehce. Natáhnout dvoje zimní ponožky a vklouznout do pantoflí. Uložit kalhoty a boty do batohu. Navrch košili a rezervní ponožky. Síto s dřevěným okrajem úplně nahoru. V ruce svírám pytel s kovovou škrabkou. Začíná tu být chladno. Musím se dát znovu do pohybu. K říčce už to není daleko. Stačí pár kroků a stojím na mostku s dřevěným zábradlím. Pode mnou se vine říčka. Její hladina je tmavá jako nejhlubší jizerské tůně. Jen mlha zakrývá směr proudu, kterým se ubírá a mizí v černočerné tmě. Je hodina po půlnoci. Uzounký proužek cestičky podél říčky vyzývavě na mě kouká a říká: „Tak pojď, chtěl jsi to, tak to taky dostaneš! Na co čekáš, ty srabe! Byli tu i jiní borci před tebou a každý si odnesl, co si zasloužil!“ Chvilinka zaváhání. Teď, a nebo nikdy.

Návraty

Stačí sejít pár schůdků a stojím pevně na té cestičce. Zprvu se drží kolem břehu říčky. Ale pak mizí v travnatém porostu vinoucí se jako had. Nespěchám a lehkým krokem postupuji do tmavého absolutna. Padla rosa. Za chvíli jsou mé ponožky provlhlé. A bude hůř. Tam přede mnou se cestička navrací znovu k říčce, ale to ještě chvíli potrvá. Nejdříve je zapotřebí proklouznout kolem potemnělého stavení.

Tyčí se k nebi jako nějaký strážce prostoru a času. Prázdná okna jsou tmavá, a tak mi dávají trošku pocit bezpečí. Ale nic neriskuji, a pro jistotu si zouvám pantofle. Ten kousek pod okny zvládnu jen tak v ponožkách. Uslyším zase říčku, jsem tady. Opouštím písčitý povrch cestičky a mířím k místu, kde podobní blázni jako já v dávných dobách hledali kousek toho svého modrého štěstí. Jak bláhové je to počínání! Bedlivě zkoumám místo pro překonání říčky. Skákat si nevěřím, lepší je se přebrodit. Udělám krok do tmavých vod. Říčka mě přivítá ledovou vodou sahající nad kolena. Je dobře, že ten pocit znám. Člověk si alespoň vyladí svou mysl k ještě větší koncentraci. Stojím na druhém břehu, překročil jsem svůj vlastní rubikon. Ohlédnu se, ale dobře vím, že už je pozdě na návrat. Definitivně opouštím bezpečí svého světa. Začíná poslední dějství mé cesty za okem. Sedím v podřepu a bedlivě prohlížím terén, co mi tma dovolí. Asi na dvacet metrů rozpoznávám veliký smrk a pod ním světélkuje žulový balvan. Tam směřují moje kroky.

Opatrně našlapuji tak, jak jsem se to učil. Znovu se přikrčím a proměřuji terén. Po pravé ruce se zrcadlí hladina černé tůně. Chtě nechtě musím okolo projít. Vím, že mě čeká rašelina, ale to obrazně řečeno znamená jako chodit po tenkém ledě. Jó, ve dne za světla je to tak všechno jednoduché! Ale teď v noci je třeba učinit rozhodnutí. Zúročuji léty nabrané zkušenosti nadlehčované strachem. Asi po padesáti metrech slyším zurčení malého potůčku. Terén se zhoršuje a je dost podmáčený. Není prostor na chyby. Zase se přikrčím a rozhlížím co dál. Aha, asi na třicet metrů ode mě se černá keř kosodřeviny. A tam někde pod ním je i můj cíl.  Zbytky ztrouchnivělého stromu mi cestu moc neulehčují.  Důležité je se nezranit. Ponožky jsou fajn, ale moc toho nezachrání.

Konečně uléhám za keř kosodřeviny a vydýchávám své vzrušení. Kouknu se na hodinky zn. Prim a jejich bílé ručičky mi signalizují, že je ještě čas. Je krátce po jedné hodině v noci. Nehlučně otevírám batoh a vytahuji svačinu. Žvýkám rohlík se salámem a přitom pozoruji své okolí. Jsem ve výhodě. Ležím za kosodřevinou a můžu tak nepozorovaně přehlédnout celé údolí. Čekám na příjezd strážců.  Konečně protnou oblohu dva kužely dálkových světel bílých reflektorů. Jizerské ticho vyruší zvuk přibližujícího se motoru. Auto směřuje k jednomu z domů, a pak zastavuje. Z vozu vystupují dvě tmavé postavy.  Jdou dovnitř. Ihned se okna celého domu rozzáří nažloutlým elektrickým světlem. Vidím míhající se lidi.  Jeden z nich se najednou zastavuje a upřeně hledí skrz okno do černočerné tmy. Vidím jeho nehybnou siluetu. Neví, že ho z úkrytu pozorují dvě odhodlané oči. Hledíme na sebe, každý na svém břehu pravdy. Mezi námi vyrostla bezedná propast. Muž odchází od okna a zhasíná. Jde spát. Čekám ještě čtvrt hodiny, než se odhodlám k nějakému pohybu.

Opouštím svůj úkryt a po břiše se plazím k břehu s kýženou vrstvou. Ležím na boku zády k říčce a potichu odebírám její spodní část. Je dost ztvrdlá, jde to ztuha. Prsty mám sedřené do masa. Škrabka jen tak tak odolává náporu utemované vrstvy s tušenými modrými oky. Přece jen se mi podaří naplnit pytel ze dvou třetin. I tak to odhadem váží dvacet kilo. Ještě zbývá nabrat písek z vody a zahladit po sobě všechny stopy. Nikdo nesmí nic poznat. Je to moc důležité i pro moje svědomí.

Vyhoupnu se do úkrytu kosodřeviny a odpočívám na zádech. Hvězdná obloha začíná blednout, je čas jít. Odcházím stejnou trasou obtěžkán skoro plným pytlem hozeným přes rameno. Už nejsem tak opatrný a bořím se jednou nohou do rašeliny. Padán na hubu. Bahno na obličeji mi napoví, že takhle ne! Vytáhnu pantofel z blátivého sevření a dávám se znovu do pohybu. Už jen pár kroků k velkému smrku s balvanem. Přikrčím se a poslouchám do tmy. Nic, všude je klid. Jen říčka se potichu směje mé bažinové eskapádě. Podruhé vstupuji do chladných vod a oplachuji si obličej. Ledová voda mě probrala k životu. Ještě není konec, ještě je zapotřebí se plně soustředit. Míjím potemnělé stavení a stoupám cestičkou k mostu. Teprve na silnici všechen ten strach a obavy mizí a mění se v čirou eufórii.  Dokázal jsem to! Myška vyklouzla ven.

Pár kroků a hned jsem u dřevěného chodníku, co odbočuje na rašeliniště.  Není čas na nějaké převlíkání, mám před sebou jinou práci. Asi tak sto metrů proti proudu říčky je ještě jeden most. Říčka tu podtéká silnici a stáčí se do pravotočivé zákruty. Tak mám vybrané místo skryté za hustou hradbou z kosodřeviny. Tam je bezpečí. Pokládám pytel s nákladem na zem a stahuji batoh ze zad. Vyndavám sítko a nabírám první hrst z pytle. Odplavuji jemný podíl a prsty vyhazuji velké a hrubé kameny. No jo, ale kam teď s tím zbytkem? Napadá mě jediná možnost – sundat si košili. Cenný náklad ze sítka vyklopím na ni. Trvalo to asi hodinu, ale podařilo se mi zmenšit obsah pytle na polovinu. Důkladně jsem vyždímal košili i s pískem a vložil zpátky do pytle. Teď ještě ze sebe udělat člověka. Umýt se v říčce ve studené vodě. Natáhnout kalhoty, rezervní ponožky a boty. Pytel uložit do batohu a navrch hodit sítko. A hurá zpátky na silnici. Je jasné, že už to všechno nechávám za zády a před sebou mám jediný cíl: dostat se bezpečně domů do vyhřáté postele. Ale nejdříve je zapotřebí zdolat těch prokletých deset kiláků k odloženému kolu.

Po pár kilometrech zjišťuji, že můj batoh se nasákl vodou a ta sklouzává dolů po pršiplášti. Kalhoty začínají vlhnout. Alespoň, že pohraniční policisté ustali ve svých výjezdech a je absolutní klid. Asi také musejí někdy spát, jsou to jenom lidi. Jeleni už dávno odešli hlouběji do lesů. Občas slyším jejich vzdálené zakašlání.  Cesta začíná klesat z kopce dolů. Spatřuji bledé světlo ozařující prostor okolo turistické chaty. Už mi nepřipadá tak zlověstné, ale spíše přátelské jako nějaký maják navigující zbloudilé pocestné. Není proč se skrývat. Proto jdu středem ozářeného placu, stejně všichni spí. Můj náklad se začíná pěkně pronášet. Šplhat s ním po kamenité cestě do kopce je fakt makačka. Únava se přece jenom už začíná projevovat.

Je něco mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní a já konečně doputovávám k odloženému kolu. Odemknu ho a vynesu z úkrytu zpátky na cestu. Teď už se povezu, teď už to bude fajn. Začíná svítat, krajina ožívá. Zvěř, která je jinak ve dne schována, se volně promenáduje po cestách. Někde pod Ptačími kupami potkávám na silnic laň. Koukáme na sebe tak trochu nevěřícně a ona pak nonšalantním krokem odchází. Pomalu opouštím Jizerky.

Sjíždím táhlé kopce z hor zpátky do civilizace. Víčka už sotva držím odlepená od sebe. Už je to na morálku. V hlavě si opakuji větu: „Hlavně si nerozbij hubu, pitomče! Soustřeď se!“ Posledních deset kilometrů do cíle, potom vytoužená postel.

Dlouhý sjezd je monotónní, stále na brzdách. Rovinka. Chvilka odpočinku bolavým prstům. Následuje prudká zatáčka. Chci si přibrzdit, ale ouha, uvolnilo se mi brzdné lanko! Nasazuji bowden zpátky na své místo. Zvedám oči od brzd. Je pozdě, silnice se stočila, a já to nestačím ubrzdit. Vyřítím se na paseku mezi keře a stromky. Přední kolo se zapichuje a já letím přes řidítka.  Zády přerážím asi třímetrový smrček. Naštěstí mě ochránil můj těžký náklad v batohu. Schytal ránu a utlumil pád. Ležím na zemi a myslím, že se mi to všechno jenom zdá. Pomalu zkouším zahýbat levou nohou, pak pravou. I ruce jsou v pořádku. Ani nemám skoro žádné odřeniny. Pomalu vstávám a hledám kolo po zemi. Nemůžu ho v tom šeru najít. Můj Kološrot visí na keři asi v jeden a půl metrové výšce. Strhám ho dolů a zjišťuji, že je celkem v pořádku. Jen přední kolo je trochu rozhozené od toho, jak dostalo ránu. Ale, co teď? Už si netroufám na něm jet. A tak ho potupně tlačím zbytek cesty až domů.

Doma zmlácený, pobitý, bolavý a hlavně na smrt unavený vlezu do vany se umýt. A rychle hupky dupky do postýlky. Někdy k večeru se probudím, trochu se najím a jdu zase spát.

Druhý den ráno si jdu prohlídnout kolo a oblečení v jakém jsou stavu. Kabát je špinavý jako prase a přední kolo je třeba znovu vycentrovat. Batoh je totálně promáčený a vytéká z něj špinavá voda. Vztekle do něho kopám. Pak mi to přece jenom nedá a pytel s obsahem odnáším do dílny. Nechci tě ani vidět! Kabát a batoh putují do sudu s vodou. Potřebují oba odmočit a vyprat.

Asi tak za týden zvědavost zvítězí a já kontroluji obsah pytle. Naberu hrst písku a sklepávám ho na sítku pod vodou tak, aby těžký podíl zůstal u okraje sítka a lehký se odplavil. Následuje hrst za hrstí. Furt nic, jen černá kovově lesklá zrna. Pytel už je skoro prázdný. Zbývá posledních pár hrstiček na prozkoumání. V tom se u okraje sítka červeným světlem rozzáří docela malinkatý kamínek. Působí to na mě, jakoby tam ani nepatřil, snad pochází z jiného světa. Opatrně ho uchopuji pinzetou a rychle s ním do zkumavky. Zbylé hrsti jsou jen průměrnost a šeď.

Takové úsilí jsem musel vynaložit, tolik útrap mě po cestě potkalo. A to všechno pro jeden malý červený kamínek. Dostal jsem to, co si zasloužím, jak pravila písčitá cestička od zlomyslné říčky.

Liberečák, leden 2017