Jó, Křižany, to je vesnice! Když jsem se napakoval pěknými fluority z horní výsypky, přišlo mi logické navštívit také svého kamaráda Hřebíka. Znovu se trochu popilo, neboť není nic lepšího než za teplého letního odpoledne ňáká ta láhev oroseného moku. Zavzpomínali jsme na vydařenou oslavu Hřebíkových čtyřicátých narozenin a na výpravy do terénu, které jsme kdysi spolu podnikali. A protože na neděli nebyl žádný program, tak Hřebík navrhl, že bychom si mohli střihnout ňákou tu šutráckou výpravu jako za starých časů. No, jo, ale kam? Na výsypku do Křižan za fluority to by bylo jako nosit dříví zpátky do lesa, a tak jsme navrhl výlet na ještědská naleziště okolo Červených kamenů a Hřebík souhlasil.
Druhý den ráno jsme vystoupali z Křižan na Semerink a po asfaltce došli až na první lokalitu. Ve strmé stráni se tyčily veliké skály rozpukaného kvarcitu a na jedné z nich byla kdysi žíla krystalického barytu. Jednotlivé krystaly obklopila vrstička serecitního kvarcitu a křemene, a tak nám zbyly útvary podobné domečkům, ale prázdných, protože baryt už dávno vyvětral. Tyto domečky byly narostlé v shlucích na stěně skály. Kvarcit je hodně tvrdý materiál, a tak nám majzlíky pěkně zpívaly do rytmu ve snaze odseknout si nějakou tu plotnu s domečkama.
Bylo hrozné vedro a já se po hodince unavil. Hřebík tvrdošíjně bušil do stěny a kravál od palice a majzlíku muselo být slyšet až u věže na Ještědu. Pár vzorečků už jsem měl, a tak mě napadlo, že bych na tu skálu mohl vylézt a rozhlédnout se po okolí. Vylezu nahoru a to, co vidím, jsem opravdu nečekal! Na protější skále byla travnatá rovinka, na ní rozložená deka a na dece si to rozdával pěkněj páreček hezky od podhlahy. Asi je vzrušovalo rytmické bušení palic a jekot majzlíků. Chvilku jsme to pozoroval, ale pak jsem si řekl, že nebudu za voyaéra a radši se nepozorovaně ztratím.
Hřebík neměl ani tušení, co se děje nahoře, a tak byl udiven, když jsme mu vylíčil situaci na protější skále. Sebrali jsme vzorky s nářadím, hodili to do báglů a zahájili strategický ústup. Stejně bylo vedro až k zalknutí a jediná myšlenka byla na orosený mok, který na nás čekal v hospodě Na Pláních. Pivo bylo jako křen, a tak jsme ustoupili od návštěvy nedalekého lomu Basa.
Po zdolání několika kousků nastala volba, jestli se vrátit po stejné trase až do Křižan a nebo se skutálet z kopce na tramvaj do Liberce. Tam počkat na spoj a potupně se vrátit do Křižan autobusovou dopravou. Padla volba na autobus.
Sešupačili jsme kolem Panského lomu, kde se kdysi těžil vápenec, a po opuštění lesa na nás vykoukla budova s nápisem „Růžový palouček“. Tvářila se jako hospůdka, tak jsme vešli dovnitř. Za barem byla mladá holka a hned se ptá, co si dáme. Usedli jsme do křesel a už nám druhá slečna nese pivo. Jenom bylo zvláštní, že nám to pivo přinesla ve spodním prádle! Rusky nám popřála Na zdarově! a odešla někam za závěs.
Za chvíli vyšel svalnatý chlápek a hned se ptá, co pro nás může udělat. Podezření ve mě narůstalo, a tak mu hned říkám, že asi sedíme ve špatném lokále. On se jen pousmál a medovým hlasem odpověděl: „Klidně seďte, kluci! My jsme rádi, že vůbec někdo přijde!“
Tak jsme popili a pojedli tlačenku, kterou nám servírovala ta Ukrajinka ve spoďárech, a pokecali s chlápkem, který měl tento podnik na starost. Jó, to byla moje první a zároveň poslední návštěva bordelu v životě. Poté už zbývalo jenom sednout do tramvaje a na autobusáku počkat na spojení do Křižan. A pak, že sbírání šutrů je nuda!
Foto: domečky kvarcitu, jš
Liberec 18/04/2015
Liberečák, jš