Prolog

Sběrem minerálů se zabývám od svých šesti let, tedy více než třicet pět let. Za tu dobu jsem s mineralogií a paleontologií prožil hodně radostných zážitků, ale dost i těch smutných. O těch veselých vám rád píši ve svých povídkách. Pod tíhou tragické události však nastal čas napsat něco o druhé stránce mince s názvem Amatérská mineralogie. O té, o které žádné knihy ani internetová videa nikdy nemluví.

Svět nablýskaných minerálů a tajuplných fosílií vás může obohatit, ale při nesprávném dobývání ze země snadno i zabít. Proto jsem se rozhodl sepsat rizika spojená s hledáním kamenů. V nepřístupných terénech, v lomech, ve štolách a nezabezpečených výkopech. To bude asi to jediné a nejlepší, co mohu v dané věci udělat.

 

Nepřístupné terény

Začnu tím, že než vůbec někam vyjedu, informuji své blízké, kam jedu a v kolik se asi tak vrátím. Pochopitelně si zabalím vhodné vybavení do terénu a nezapomenu na horolezecké lano a karabiny. Lana stačí deset metrů, víc není potřeba. Většina z horských lokalit neleží na turisticky značených cestách. Vede k nim často strastiplná pouť drsným terénem, plným nástrah a nebezpečí. Lenost a namachrovanost, že „mně se rozhodně nemůže nic stát“, vás mohou zmrzačit nebo rovnou zabít.

Máte-li v cestě překážku, třeba nevelký skalní útvar, nelezte po něm jako nějaká opice, ale raději ho obejděte. Ty dvě minuty navíc za to stojí. Pakliže potřebujete seskočit ze skalky do prohlubně pod ní a dno je porostlé borůvčím, tak se laskavě zamyslete. Vytáhněte lano, zavlékněte ho o nejbližší strom a s jeho pomocí slezte bezpečně dolů. Nikdy totiž nevíte, jaké kameny, díry a kořeny borůvčí zakrývá. Vaše záda, noha či pánev zůstanou vcelku. Tedy zatím!

Další překážkou může být řeka anebo horský potok. Pokud se rozhodnete je přeskočit, musíte mít na paměti, že balvany bývají porostlé řasou, a proto jsou kluzké. Stokrát se to povede. Ale po sto prvé to nedoskočíte a spadnete do vody. V lepším případě se hezky vymácháte, v tom horším se praštíte o kámen do hlavy, zpanikaříte nebo ztratíte vědomí a můžete se utopit. Já si tedy raději sundám boty a potok přebrodím.

Kapitola sama pro sebe je chůze po spadlých kmenech stromů. Jestliže nabýváte dojmu, že to, co dokázala Věra Čáslavská, umíte taky, máte zaděláno na malér. Pád po zádech, byť jen z dvoumetrové výšky, vám spolehlivě způsobí těžký úraz.

Vaše cesta vede dál přes pásmo velkých až obřích balvanů. Často jimi protéká potok a jsou porostlé mechem. A navíc – jako bonus – jsou přes ně poházené shnilé kmeny stromů.  Když to jde, tak to raději celé obejdu i za cenu zvýšené fyzické námahy. Anebo pečlivě zvážím svou vybranou trasu. Než uděláte první skok z balvanu na balvan, ubezpečte se, zda mezi nimi není hluboká spára, která vás uvězní na věčné časy.  Se zlomeným kotníkem se těžko vydrápete nahoru. A pokrytí mobilní sítí není tak dokonalé, jak si myslíte. Bez cizí pomoci se z toho nedostanete! No, a jenom blbec se snaží tuto překážku překonat chůzí po shnilém kmenu stromu. Těm to zranění snad i patří.

Může se stát, že vaše cesta vede oblastí mokřadů a rašelinišť. Pohyb po filzu je velice specifický, půda pod vašima nohama se houpe. To znamená, že jste se ocitli na jakžtakž zpevněné kře odumřelých organismů. Já se vyhýbám světle zeleným plochám a pochopitelně nelezu do jezírek. Jestliže zapadnete oběma nohama nad kolena do rašeliny, nezbývá, než si lehnout na záda a pokusit se z toho vyplazit. Zkrátka v tomto případě udělejte ze sebe co největší plochu. Zapadnete-li do rašeliny až po hruď, smiřte se s tím, že s vámi někdo za dvacet tisíc let zatopí. Rašelina vyvíjí obrovský tlak na vaše tělo a vy se dřív udusíte, než se vám dostane voda do plic.

Na závěr vaší poutě tu máme nepředvídatelné události vis maior. Nejhorší období, kdy naplánovat svou trasu za minerály, je těsně po zimě. Půda je podmáčená, skály nestabilní, stromy z části polámané nebo padají celé koruny. Stačí, aby trochu více zafoukalo, a stokilová buková větev vám přistane na hlavě ani nevíte jak. Takže je dobré sledovat dění i nad hlavou. Na jaře často prší a vy hledáte možnost, jak se po cestě zahřát. Alkohol však není váš dobrý kamarád – leda až po akci.

Konečně se dostanete na vytouženou lokalitu. Vytáhnete vercajk, dřete se jako kůň a výsledek?  Zpravidla několik dokumentačních vzorků a jeden dva co zařadíte do sbírky.

Ještě vás baví nablýskaný lesk minerálů? Tohle byla jenom rozcvička. Teď to teprve začne!

 

Lomy

Lomy dělíme do dvou kategorií. Na opuštěné a činné. V nečinném lomu vám nejvíce hrozí: pád do hlubiny pod vámi, uvolňování nestabilního nadloží, zřícení lomové stěny a opad lomového kamene. Hlavním činitelem těchto událostí je počasí (jarní měsíce po zimě) a člověk. Pokud se rozhodnete pracovat v opuštěném lomu, musíte mít na paměti, že nesete odpovědnost sami za sebe.  Je to váš boj. Veškerá zranění jsou vaše vina.

Lomy činné – tedy v provozu – jsou vyšší kategorie. Činný lom někdo spravuje. Zpravidla nějaká organizace, která má těžbu lomového kamene jako předmět svého podnikání. Mají svou vlastní ostrahu a všelijaká bezpečnostní opatření pro své zaměstnance. Třeba nošení reflexní vesty a helmy. V lomu se provádějí často odstřely, takže lomové stěny a odvaly balvanů jsou hodně nestabilní. Kolikrát postačí drobný výkyv počasí k tomu, aby se celá stěna sesula k zemi. Ale kde jinde se dostat tak snadno k čerstvým vzorkům? Proto tam lezeme, že?! A lezeme tam zpravidla mimo pracovní dobu. Musíme však mít na paměti, že proti nám zasáhne nějaký hlídač nebo ochranka a v lepším případě nás jen vyhodí. V horším na nás pošle psa a nejhorší scénář je deportace za asistence policejní hlídky. Veškerá naše vážná zranění v dobývacím prostoru lomu jdou na hlavu provozovatele. A kdo to za nás nejvíc odnese? Hlídač nebo najatá ostraha. Ale my taky. Tohle je jenom úvod, zatím jsme nevytáhli vercajk z ruksaku.

Až vytasíte své palice a majzlíky, zamíříte s největší pravděpodobností do míst čerstvého odstřelu. Kamenné bloky o velikosti osobního auta leží na menších pohyblivých kamenech a suti. Zpravidla nikdy nemáme jistotu, že se to na nás neutrhne. Pár nesprávných tlaků na slabá místa a jede to.

Kolikrát jsem viděl lidičky v nevhodné obuvi a bez vybavení, kterak poskakují z kamene na kámen. Riskovali zapadnutí nohy do spáry mezi bloky. Končí to nejčastěji zlomeninou kotníku nebo krčku. A pochopitelně průšvihem. Nehledě na to, že se často dokážeme báječně zmrzačit vlastním nářadím.

Riziko znásobíme, když se rozhodneme kutat do samotné lomové stěny. A tady opravdu hrozí nejvíce smrtelných nebezpečí. Tak milánkové! Nikdy, slovy nikdy! se netočíme k lomové stěně zády! Pokaždé kontrolujeme zrakem stabilitu nadložní vrstvy, jestli nehrozí opadnutí jejich částí. Mlátíme-li palicí pod převisem, musíme počítat, že otřesy způsobují rozšiřování prasklin ve stěně. A tím pádem nám tuny kamení přistanou na hlavě. Žádná helma nás tady nezachrání. Pokud lezeme po lomové stěně jen tak na volno, musíme si vytvořit bezpečné opory pro nohy. Nezapomínejme, že v jedné ruce držíme majzlík a v druhé kladivo. Třetí ruku bohužel nemáme. Musíme ale počítat s tím, že až polezeme dolů, poneseme svůj drahocenný náklad. Jó, nahoru to jde snadno, ale dolů…

Za další: Nejlepší kameny se nacházejí tři metry pod vrcholem lomové stěny. Proč? No, protože tam nikdo nevyleze! Ale já jsem chytřejší, řekneme si. Vezmeme si horolezecké vybavení a jde se na to. Nesmíme zapomenout přibalit si i helmu, neboť vězme, že si menší kameny lanem shodíme na hlavu. Šutr o velikosti lidské pěsti spadnuvší z výšky udělá z našeho mozku spolehlivě míchaná vajíčka. Pokud pracujeme na hraně lomové stěny, ubezpečíme se, že pod námi nikdo není. Hrozí zabití z nedbalosti, pokuta a kriminál. To chcete? Že tohle všichni dobře znáte? Tak proč se pořád dokola každým rokem neustále mrzačíme? Není to tím, že jsme povolili v ostražitosti? Rutina je ďábel, který nám našeptává: „Dělej, vlez tam, přece to tam nenecháš. Neděláš to poprvé ani naposledy!“  Ale milánkové, ono je to však pokaždé jiné.

Vrcholem debility je vlézt pod lomovou stěnu těsně po zimě. Tedy v březnu a v dubnu. Led v puklinách dávno roztál a trhliny se krásně zvětšily. Stačí, aby zasvítilo sluníčko, a celá stěna se s rachotem řítí k zemi! I kdyby tam ležel kámen za milión, tak vám to musí být jedno. Pokud ne, a lezete tam, máte sebevražedné sklony a patříte někam na uzavřené oddělení.

Laskavě si uvědomte, kolik lidí kolem sebe zanecháte nešťastnými. Vám to bude fuk, budete totiž mrtví. Energie se oddělí od hmoty a vy znovu splynete se vesmírem. Jak to vím? Protože jsem měl tu čest být dvakrát na druhém břehu. To, co tady píšu, platí pro všechny, včetně mě!

Vis maior. Vyšší moc zasahuje nečekaně, třeba silným poryvem větru. Kameny sviští okolo vaší hlavy, déšť podmáčel už tak nestabilní stěny. Je čas zabalit vercajk a co nejdříve vypadnout. Pro ty, co nemají dost a pokládají se za superhrdiny, tu máme další kapitolu, štoly.

 

Štoly

Do štol lezeme z mladické nerozvážnosti, z touhy po překrásných vzorcích a po dobrodružství a někteří z nás to dělají také pro zisk. Štoly bych rozdělil do několika kategorií.

Středověké

Dovolím si tvrdit, že jsou nejzrádnější, neboť bývají často zatopené a výdřeva je shnilá a popadaná. Kolikrát postačí zatleskat rukama. Hluk a ozvěna dokonají to, co staletí drželo jakžtakž pohromadě. Stropy nemají žádnou oporu a hrozí zával. Vrcholem blbosti je šplhání po dřevěných žebřících, které tu bez zajištění nechali středověcí mistři. Kromě helmy a kvalitní svítilny je nutné pamatovat na úvazek a horolezecké lano. Jinak spadnete nekontrolovatelným pádem do hlubiny. Pamatujte si, že na to, aby vás někdo potom vytáhl, bude sám nasazovat svůj vlastní krk. Třeba hasiči nebo záchranáři. A ti si to nechají pak pěkně zaplatit.

Z vlastní zkušenosti vím, že středověcí horníci byli důkladní a žílu kompletně vyrubali. To, co najdete na haldách a odvalech je možná v lepší kvalitě než to tam dole. Ale to už není takový adrenalin, co? Lepší je hrát se smrtí mariáš obzvláště, když držíte v rukou všechny trumfy, že? Pamatujte si, že jednou to přijde a bude to velký.

Štoly nedávno opuštěné

Jsou poměrně bezpečné, neboť úroveň výdřevy je mnohem vyšší než u těch středověkých. Ale pozor! I tam na vás může číhat nebezpečí v podobě závalu, náhlého zatopení, nedostatku kyslíku či otravy plynem. A pochopitelně úrazů z vlastní viny.

Pro začátečníky je dobré mít s sebou zkušeného průvodce. Místního znalce, který se dokonale orientuje ve spleti chodeb tamního podzemí. On určuje, kudy se jde, co se může a co se nesmí. Čím delší čas strávíte v podzemí, tím víc jste na sebe opatrní. To jde s věkem. Ale najdou se mezi námi tací, kdo mají sebevražedné sklony a míra rizika pro ně není nikdy dost velká. O nich se dovídáme občas z televize. Obyčejně to nějaký zuřivý reportér pěkně nafoukne a média se na tom pasou. Ten dotyčný chudák, co ho záchranáři vytáhnou ze štoly, je na okamžik slavný. Ale slávu si moc neužívá, protože je zpravidla mrtvý. A pozůstalí pak často čelí kritice veřejnosti.

Vis maior. Vyšší moc často zasáhne při změně atmosférického tlaku. Čím více postupujeme do hory, tím jsou koncentrace kyslíku pro život méně bezpečné. Mohou se objevit smrtelně jedovaté plyny, často bez zápachu a bez varování. A co nedokáže plyn, spolehlivě dokáže voda.

Náhlé silné bouřky na povrchu se mohou odrazit i tady dole. Vodonosné trhliny ve skále se zvětšují a dochází k zvýšené nestabilitě nadložních vrstev. Ta má za následek zřícení stropu štoly anebo zvednutí hladiny spodních vod.

Že se pořád dokola opakuju? Ale tak to prostě je. A to nemluvím o tom, že se dokážeme často zmrzačit svým vybavením. A blbým oblečením.

Štoly otevřené veřejnosti

Tyto štoly seznamují veřejnost s řemeslem starých horníků. Většinou se jedná na povrchu o skanzen. Pár rozpadajících se budov a jednokolejná trať. Vozíky na vyvážení rudiny nesmějí chybět.

Průvodce za peníze ochotně vypráví svou připravenou mantru. Natáhnou se gumáky a jde se na to. Je to fajn, ale ohánět se tam dole s palicí vám nedovolí. Tak nezbývá než přikročit k závěrečné kapitole s názvem Štoly a to: Pořídit si pěkný kámen z tamního rudního revíru za peníze. Prostě si ho koupit.

Kde je nabídka, je i poptávka. To funguje i obráceně. A kdeže se minerály nejlépe nakupují?  Na mineralogických burzách. Nechť si každý z nás sáhne do svědomí a přizná se: že nikdy natoužil po krásném a dokonalém krystalu rudného minerálu na podložce.  Až budete vytahovat z portmonky svůj mrzký peníz, pozorně si prohlédněte borce na druhé straně stolečku. Jsou to buď ostřílení sběratelé, kteří likvidují staré zásoby, anebo chlapíci, kteří si na této živnosti založili svoje podnikání. Prozradím na sebe, že já osobně preferuji vlastní sběr a kameny nakupuji nerad.

Co popřát těmto lidem ze štol? Snad jen, aby nezahynuli na svoji vlastní blbost. Tak se to totiž stalo jednomu vykukovi. Ten si pracně dovlekl do štoly na pomoc centrálu, aby se obratem udusil jejími výfukovými zplodinami. Jó, to už musela být svatá Barborka fakt hodně nasraná!!! Raději pojďme do finále.

 

                                           Nezabezpečené výkopy a propady                                          

Asi bych nejdříve začal těmi propady, protože to souvisí s důlní činností a jeskyněmi. U krasových systémů se nazývají závrty a často ústí do různých komínů samotných jeskyní. Tohle mají rádi speleologové a se sběrem minerálů to zpravidla nesouvisí. Snad jedině s paleontologií.

Zato propady po důlní činnosti už jsou jiná káva. Nejenže nám lokalizují dobývání žil z povrchu, ale pomohou nám to v orientaci, co bylo předmětem dobývání ze samotného ložiska. A ty sekundární minerály jak lákají! Pamatuji si na případ, kdy jsem s kamarádem navštívil propad štoly Barytky v Harrachově. Na podzim si zde kamarád zvesela sbíral wulfenity na podložce z barytu, aby se následně po krátké zimě nevelký propad štoly změnil v obří díru do pr..le. Dnes je celý areál oplocený a nikdo tam nesmí. Nikdy přesně nevíme, co a jak pevně drží kameny a půdu pod našima nohama. A vo tom to je!

Nastal čas nakousnout kyselé jablko. Poslední kategorií jsou ty zatracené nebezpečné výkopy, co s oblibou pácháme po lesích a na polích. Asi nejvíce jsou touto činností postižené jižní a východní Čechy. Jihočeši dokážou překopat pro pár gramů přetavené horniny celé pole i s kusem lesa a změnit vše k nepoznání. A Východočeši pro proužkatý křemen koupou až pět metrů hluboké výkopy a případě si razí vlastní štoly. Zpravidla v lese. Mám jednoho kamaráda, je to už pán v letech. Vyprávěl mi, jak dostal jednou vzkaz od hajného… Jako obvykle zalezl do své díry. Na dně pod kamenem ležel papírek s nápisem: „Jestli tě tady chytnu, ty parchante, tak tě na místě odstřelím. Hajný.“ Tuto kartičku má můj kamarád dodnes schovanou. Dnes už to hajní ale řeší úplně jinak. Zavolají na vás rovnou policii a ta vám napaří velkou pokutu či správní řízení. Pořád je to to nejmenší, co se vám může stát. Ale teď vážně. Smrtelně vážně.

Nejhorší období pro dobývání kamenů ze země je těsně po zimě. Půda je nasáklá vodou a tím pádem ztěžklá. Trhliny vyplněné ledem už dávno odtály a zvětšily se. Nejhorší je, že případný velký sesuv prozrazují jenom malé signály v podobě drobných opadů, které se mohou snadno přehlédnout.

Než tam vlezete, prosím vás, zamyslete se. Misky vah. Co můžu ztratit a co získat. Pro pár kamenů obětovat svůj život? Zároveň ho zničit i svým nejbližším? To chcete? Pokud máte ty sebevražedné sklony a míra rizika není pro vás nikdy moc velká, mám jednu radu. Než uděláte osudový krok, raději se zakousněte do ruky. Nebo se profackujte. Popřípadě se nechte od kamaráda nakopat do zadku. Ale něco změňte. Rutina je ďábel, který vám našeptává: „Dělej, přece to tam nenecháš. Zažil jsi horší věci, jen si vzpomeň. Třeba tenkrát, jak se ti podařilo strhnout celou lomovou stěnu. Balvany lítaly vzduchem, to bylo vzrůšo! Anebo v té štole, jak tě to zaplavilo. Tohle není nic. Stačí seskočit dolů a podívat se, co mi tu ostatní moulové zanechali!“

Hm, pěkná pecka a o kus dál další. Celé hnízdo! Daří se. Stěny jsou trochu podkopané, ale nic, co bych v životě už neviděl. Na záda mi přistane malá sprška opadnuvší hlíny. Vím, co mám dělat. Vylezu z díry, je čas na cigárko. Krajina okolo ztichla. Nikdo tu není, pohoda, klídek. Celou zimu jsem se na tuhle chvíli těšil! No, dobře, je to trochu více podkopané, ale tu velkou pecku úplně vzadu rozhodně beru! Bedlivě sleduji čepici z nadloží nad hlavou. Nic, nehýbe se, je to v pohodě. Opatrně hrabu kramlí okolo té velké pecky, to abych ji neporušil. Už ji cítím v konečcích prstů. Jde ven. Mám ji na dosah. Drobný opad mi znovu přistane na zádech. Otočím se a bedlivě obhlížím situaci nade mnou. Nestraš. Za chvíli jdu pryč. Znovu upřu zrak k rozdělané práci. Je venku, pohnula se. Ozve se slabé křupnutí, zvednu oči a …

 

Epilog

Vážený čtenáři. Jestli si říkáš, který hovado zase moralizuje, mám pro tebe návrh. Přepni jinam, na jistou internetovou televizi. A z pohodlí svého obýváku třeba masturbuj nad obřími citríny, je mi to fuk.
Pro ty z vás, kdo se nad obsahem článku alespoň trochu zamyslíte, mám taky vzkaz.

Prosím, důkladně važte svá rozhodnutí a spočítejte si následky. Než uděláte svůj osudový krok, zapojte hlavu a hlavně rozum. A nenechte se ovládat ďáblem rutinou! Rutina má na svědomí nejvíce lidských životů a to napříč profesemi.

A do třetice pro ty, co začínají. Nejdříve si zkuste menší projekty. Třeba choďte po poli anebo si běžte zahrabat na nějakou starou výsypku pod štolou. Lomy berte útokem pozvolna a moc se nemotejte pod lomovou stěnou. Do podzemí lezte jen v doprovodu zkušeného sběratele. Těžkým terénům v horách se raději vyhýbejte, jestli na to nemáte kondici … Všechno ostatní se naučíte věkem a zkušenostmi.

Jak funguje paralelní vesmír

Klasický případ: Je pátek. Jste v práci a moc se těšíte, jak si o sobotě vyjedete na kameny. Třeba na pole. Večer si zabalíte holínky a kladívko do ruksaku, to abyste se ráno nezdržovali.

Ve 20:00 vám zazvoní telefon. Nadšený hlas vám oznamuje, že na lokalitě XY v díře YZ to znova chodí. Co uděláte? Zvědavost vám nedá a jedete se tam podívat. Jenomže vesmír už byl nastavený jinak. Vaše rozhodnutí bylo anulováno a dostáváte se do paralelní reality. Častokrát vás tento zážitek může obohatit, třeba najdete krásné kameny anebo potkáte zajímavé lidi. Ale někdy třeba i smrt.

Co je to Okemova břitva a k čemu se používá

Okemova břitva nám říká, že nemáme dělat věci složitější než je nutné. Dá se to aplikovat i na naše rozhodnutí. Pokud nad něčím váháme, třeba: do tohohle výkopu fakt nelezu nebo tam pro tu pecku vlezu – poslechněme sama sebe, co vám vnitřní hlas jako první napoví. Prostě tam nelezte. Je to pradávný instinkt, který máme zakořeněný hluboko v sobě.

Co říci závěrem? Kameny sbírám od svých šesti let až po současnost. Celou svou sbírku jsem postavil na čtyřech pilířích, kterých se držím. A to: logika, intuice, trpělivost a pokora.  Minerály a fosílie mám rád, ale raději mám svůj život, svou paní, rodiče, ségru, kamarády, … I vy vězte, že vaši nejbližší, co vás mají rádi a vy máte rádi je, se rozhodně z nezměrného žalu neutěší ani stovkami lidí v kytkami přeplněné síni krematoria.

Sepsáno člověkem, jenž má sám máslo na hlavě.

Liberečák, březen 2017