Jó, Smědá je krásná řeka! Čarovná svým meandrujícím tokem v podhůří Jizerských hor. Ale i divoká, valící se kamenitým korytem v úbočí Jizerek, strhávajíc velké balvany i stromy, které jí při povodních stály v cestě. O lidských tragédiích ani nemluvit! Je neuvěřitelné, jak z poměrně malého toku o hloubce maximálně jeden metr se dokázala za čtyři dny vzedmout na výšku sedmi metrů, ničíc vše, co jí stálo v cestě. Ale to je jiný příběh, který nechci vyprávět.
Mé poměřování se se Smědou započalo okolo mých čtrnáctých narozenin. Byl jsem plný sil a optimismu, vybavený starou turistickou mapou, na jejíž zadní straně bylo napsáno, že pod chatou Smědava se v řece nacházejí krystaly záhněd. Tenkrát v té době jsem tak trochu patřil k ochráncům přírody a můj hlavní vedoucí Honza mě zaškoloval do tajů mineralogických nalezišť v Jizerkách. Také se probíraly možnosti a pravdivost informací vyčtených z mapy.
Honza měl zkušenost pouze z dolní části toku v oblasti sedmitrámového mostu, kde nalezl několik krásných krystalů o velikosti do deseti centimetrů vypadlých pravděpodobně z primáru. Ty krystaly byly lesklé, tmavě hnědé a nebyly poškozené transportem řekou. Nicméně si vzpomenu, že jistý domorodec osady Jizerka česko-německé národnosti vlastní údajně z horní části toku Smědé krystal záhnědy o délce nad půl metru připomínající spíše patník, než pravidelný tvar. Později jeho dům vyhořel a s ním se odebral na věčnost i výše zmiňovaný šutr. To mě zaujalo na tolik, že jsem se definitivně rozhodl jít na to.
Od brzkého jara, jen co slezl sníh, jsem začal brouzdat řekou. Zhruba ve dvou třetinách kopce se její tok lehce narovnává a není tak divoký jako níže. Nicméně hlubší voda a charakteristické hnědé zbarvení mi ztěžovalo dohlédnutí na dno. Tudíž se i snižovala možnost nalezení hnědých krystalů v řece. Nezbývalo než sledovat okolní břehy a terasovité náplavy na nich. Několik let jsem se bezvýznamně brodil po kolena ve studené vodě nebo jsem poskakoval po kluzkých kamenech z místa na místo. No, a přibližně za čtyři roky to konečně přišlo.
Byl konec dubna roku 1995 a já jako obvykle vyrážím na obhlídku řeky Smědé. Bylo po jarním tání a strhané břehy mi dávaly jiskru naděje. Procházím známý jednokilometrový úsek řeky, ale žádný kámen ani zdánlivě nepřipomínal krystalový tvar. Dobrouzdal jsem se do míst, kde se střetává pravý tok Černé Smědé s Bílou, kde bylo trochu pozměněné koryto. Řeka si razila nové cesty přes terasovitou náplavku. No, a z písku mezi kamínky trčelo něco, co připomínalo skleněný nanuk. To už ten útvar opatrně vytahuji na světlo boží a doprovázím to výkřiky: “Kurňa! Je to tam!“ A hned bylo na světě veseleji. Čtyři roky marného plížení ve vodě byly v okamžiku nálezu rázem zapomenuty. Krystal byl jedenáct centimetrů dlouhý a silně omletý. Zato barva a čirost byla úplně jiná, než jsem znal z ostatních lokalit. Jemně kouřová, se světle hnědým nádechem a dokonale čirá jako sklo. V naprosté euforii vylézám z vody, a odcházím to hned oslavit do blízké restaurace Smědava.
U třetího piva mě nutkání přemohlo, já ten kámen vytáhl a prohlížel si jej proti světlu. To zmerčil vedoucí chaty, který stál u baru, a hned na mě vyjel: „Kde jsi to vzal!?!“ Já mu po pravdě odpovídám, že jsem ho právě vytáhl z řeky. A on na to, ať jdu do pr…e, že se o to pokouší celej život a furt nic. Majitel byl také milovníkem jizerskohorské přírody, což dokazovaly krásné fotografie na stěnách restaurace. Příjemně jsem si s ním pokecal, kámen mu půjčil potěžkat a prohlédnout, no, a nastal čas odjezdu. Nasednu na kolo a pod vlivem pěti orosených si to šinu přes celé Jizerky domů do Liberce. „Jenom si nerozbij hubu,“ pořád si opakuju. Dobře to dopadlo a za měsíc jsem měl zase nutkání jít do řeky pod Smědavu. Kde je jeden, musí být i druhý a spousty dalších! Mé naivní představy se zhmotnily do dalších čtyř roků marného hledání. Zkrátka krystaly asi měly olympijskou přestávku, či co. To se ale nedalo tušit. O to intenzivněji jsem řeku prohledával.
Byl začátek června, sluníčko už mělo sílu a já podoben spíš vodníku než hledači kamenů se skloněnou hlavou čumím do vody, ve snaze najít další skleněný nanuk prozkoumávám každou tůňku. Nevnímám okolí a docházím skoro k místu prvního nálezu. Vtom ucítím nepříjemný pocit v zádech, jakoby se na mě někdo díval. Odtrhnu zrak od vody, napřímím se a už to vidím! Na protějším břehu jsou na dece v polosedu dvě nahaté ženské a zkoumavě na mě hledí. Nic neříkají, asi si myslí, že jsem nějaký šmírák, či co. Po kolena ve vodě nebyla moje pozice příliš výhodná, tak jsem se nanic nezmohl, jen jsem na ně tupě zíral. Chvíli bylo trapné ticho, ale pak jsem to nevydržel a mlčky odkráčel řekou zpět po proudu dolů. Připadal jsem si podoben spráskanému psu. To se rozumí, že mě přešla chuť na další hledání a radši jsem si došel na Smědavu tuhle trapnou chvilku spláchnout pivem. Za pár týdnu jsem se s tímto zážitkem svěřil svému nejlepšímu kamarádovi. Jeho reakce byla úplně jiná, než bych očekával. Namísto, aby se chechtal a posmíval se mi, tak mi vynadal, že jsem vůl a že jsem se měl okamžitě svléknout a lehnout si k nim. Že na to ty dotyčné určitě čekaly. Tak nevím, snad příště…
Další roky ubíhaly a já neviděl ani ty skleněné nanuky ani žádné ženské opalující se jen tak u řeky pod chatou. Až když udeřily povodně, tak se pohnuly náplavy štěrkopískových teras a já našel další krystal charakteristický svou barvou a čirostí. Trvalo to dvacet let a já se dopracoval k minisbírce krystalů ze Smědavy o počtu pěti kusů.
Až letos se bagrovalo koryto v jednom úseku řeky pod chatou, snad rekultivace jezu pro lepší migraci ryb, či co. No, a na břehu pod jedním smrčkem ležel oblý skelně lesklý kámen oválného tvaru. Zprvu jsem si myslel, že je to pazourek, ale když jsem přišel blíž, tak jsem nevěřil vlastním očím. Byl to krásný omletý krystal typické smědavské záhnědy o váze dvou kilogramů a délce sedmnácti centimetrů. Je to můj druhý největší kámen z Jizerek. Rád se na něj teď chodím do skříně dívat – trochu nevěřícně, jestli se mi to nezdá.
Tak Smědavo, zase za čtyři roky…
Liberečák, 2016