Někdy se stává, že jezdíme na lokalitu celá desetiletí a nevnímáme přírodní krásy blízkého okolí. Typickým příkladem pro mne je lokalita Doubravice – lom, kam jezdím již přes dvacet let sbírat mandlovcové výplně křemenných hmot od achátů až po ametystové geody z tamních melafyrových proudů. Často jsem jezdil vlakem mezi Turnovem a Jičínem a vyhlížel tu „prokletou horu“ Tábor, která mi nadělovala hodně radostí, ale v poslední době spíš veliký prd! No, a můj zrak z dálky spočíval na vrcholu hory, kde se majestátně tyčila rozhledna, nebo vysílač, nebo co to je. A tak jsem si dal slib, že alespoň jednou v životě se tam vypravím jen tak na výlet. No, a po dvaceti třech letech jsem se konečně rozhoupal.

Jednoho sobotního rána jsem se svou paní nasedl do automobilu značky Volvo a nechal se unášet směrem Lomnice nad Popelkou, kam jsme naplánovali náš výlet „jen tak“.

Po obhlídce náměstí jsme zamířili do muzea a pak následovala obhlídka nedalekých skokanských můstků.  Věřte mi, že vejšky mi nijak nevaděj, protože celý život slejzám lomy jen tak bez zajištění, ale představa, že si mám nasadit blbý prkna a z tý kruťárny sjet dolů a přitom si pravděpodobně u toho rozbít i hubu – tak na to se mám fakt docela rád! A to nemyslím na potupný výstup do 330 schodů. Ale zpět k Táboru.

K vrcholu Tábora vede z Lomnice žlutě značená turistická cesta až k rozhledně s restaurací. My jsme se však vydali autem směrem na Jičín a po opuštění Lomnice jsme odbočili do vesnice Chlum a to už je pak k rozhledně jenom kousek. Po vystoupení z vozu jsme se hned sápali do rozhledny, protože nadržení bylo značné a bylo potřeba udělati zadostiučinění všem těm rokům, kdy jsem si nadával, že jsem tak línej vyjít od lomu v Kyjích těch pět kilometrů – nebo kolik je to nahoru. Po krátkém intermezzu, kdy se mi paní zasekla v samoovládacím turniketu, neboť ona zásadně nikdy nestuduje návody, se nám rozhledna odměnila pěkným výhledem na blízké Krkonoše a pole v okolí Železnice, která máme tak našlapaná ve snaze najít si nějaký ten barevný polňák.

Po chvilce civění na všechny světové strany mé vzrušení opadlo a tak jsme zahájili sestup z rozhledny dolů. Protože bylo málo hodin a do setmění daleko, vydali jsme se na průzkum okolních lesů, zkrátka na procházku. Ani nevím, po které turistické trase se naše kroky ubíraly, ale po hodině chůze nás cesta zavedla hodně dolů z kopce a daleko od věže. Tak jsem rozhodl, že je čas vrátit se k rozhledně. Vybral jsem k tomu nenápadnou odbočku, z které se vyklubala stará lesácká svážní cesta, zpevněná doubravickým melafyrem. A to už se dostáváme k meritu věci!

Po chvilce čumění na zem jsem si povšimnul, že z makadanu okolo cesty lezou pecky. Zvedl jsem šutr a myslel jsem, že mě málem trefí! Na kusu makadanu seděly dva červený acháty a o kus dál se válel modrej. Nastalo peklo! Holejma rukama jsem drápal makadan ze země ve snaze nasyslit co nejvíc pecek – v tom jsem všichni stejní, doubravičáků není nikdy dost. Po půlhodince nastal problém. Kupička makadanu s peckama byl větší než kabelkový baťůžek mé paní a kladivo jsem si – já blbec – samozřejmě nevzal.

Došlo na nepříjemnou věc – selekci co vzít a co nechat. Narval jsem makadan vrchovatě do baťůžku a za značného supění a skřípání zubů jsem se vracel zpátky na rozhlednu k našemu volvu.

A to je konec příběhu, ale rád bych se s vámi podělil o nějaké to moudro: i když jedete na výlet „jen tak“, tak si stejně přibalte alespoň to maličké kladívko, protože čert nikdy nespí, a vy nemusíte se pak dřít jako blbec…

Liberec 08/03/2015
jš, Liberečák